Přejít k hlavnímu obsahu

NOVINÁŘKY, PODNIKATELKY, PRÁVNIČKY: Proč potřebují románové hrdinky?

Scarlett Wilková/22.5.2015

Scarlett O'Hara, Elisabeth Bennet, Ambra St. Claire, Anna Karenina, Bridget Jones... Co mají společného? Nad knihami s jejich příběhy se dojímáme, smějeme, brečíme, sníme. Mít své románové hrdinky je nezbytně nutné. Tak se za ně konečně přestaňme stydět.

Kolegyně mi nedávno půjčila knížku novinářky Caitlin Moran Jak být ženou. „Bereš si ji do vlaku?“ ptala se. „Jasně, čtu zásadně ve vlaku.“ „Tak si ji zabal do novin. Ten název je děsný. Taky jsem si ji do tramvaje balila, připadala bych si s ní jako koza pitomá. Ale rozhodně si ji přečti, je skvělá,“ vysvětlila. Tak jsem ji zabalila. Aby si spolucestující v pendolinu třeba neřekli, že ženská, která čte knihu s názvem Jak být  ženou, je divná. Pak mi to došlo. Divná opravdu jsem. Stejně jako moje kolegyně.

INŤOŠKY VERSUS ROMÁNEK

Podléháme totiž pocitu, že romány o ženách a pro ženy jsou zásadně četba pro hloupé husičky. Že se prostě nehodí přiznat, že právničky, novinářky, lékařky, manažerky, podnikatelky či studentky všech možných oborů, rády čtou o lásce, o vztazích, o ženských trápeních. Jen si to přiznejme. Co odpovíme, když se nás někdo zeptá, koho právě čteme? Tvrdíme, že naše myšlenky zaměstnává třeba Haruki Murakami. Neřekneme: „Právě čtu krásný romantický historický román o velké lásce, jmenuje se Věčná Ambra.“ Ne, to z úst nevypustíme, protože se bojíme, že budeme považovány za naivky, které slzí nad červenou knihovnou.

Mít své románové kamarádky je ale nutností. Tak je přestaňme tajit a začněme se k nim hlásit. Já tímto veřejně prohlašuji, že mou nejoblíbenější knihou je román Jih proti Severu, přestože mé intelektuálně se tvářící kamarádky obracejí oči v sloup a označují jej za kýčovitý škvár. Jeho hrdinka Scarlett O'Hara mě provází celým životem nejen proto, že mi má podobně postižená matka dala její jméno, ale také proto, že se řídím větami z tohoto románu. Dobře se mi s nimi totiž žije. Podstatná je už ta úplně první na začátku: „Scarlett O'Hara nebyla krásná, ale muži si toho málokdy byli vědomi.“ No to je přece věta, kterou je dobré si připomínat. Ono to tak v životě často bývá, že se z dívek, které nebyly prvoplánové krasavice, stávají ženy nejzajímavější a nejúspěšnější.

Další důležitá věta mé románové kamarádky Scarlett je: „Budu na to myslet až zítra.“ S tou se dají zvládnout všechny nepříjemné životní situace. A do třetice věta, kterou sice neřekla Scarlett, ale její milý Rhett Butler, a když zazněla ve filmovém zpracování Jihu proti Severu, americký filmový institut ji označil za nejlepší filmovou hlášku všech dob: „Upřímně, miláčku, je mi to fuk.“ Ta je důležitá proto, že když najdeme mužského, který nás opravdu miluje, neměly bychom na něj kašlat jako Scarlett na Rhetta, protože by nás to jednou mohlo mrzet. Až mu budeme fuk. Podobné slavné věty najdeme v řadě dalších ženských románů. Jednu z nich najdeme například v úvodu knihy Jane Austen Pýcha a předsudek: „Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ Jde o důkaz, že některé věci se nemění a je úplně jedno, jestli žijeme na anglickém venkově v 19. století nebo v centru Prahy ve století 21. Protože pořád toužíme po lásce a svobodě zároveň. A hrdinka této knihy Elisabeth nám dává naději, že tohle všechno se může podařit najít.

CO JE ROMÁN PRO ŽENY?

„Problém je v tom, že termín román pro ženy si spous ta lidí spojuje s termínem červená knihovna, což je nesmysl,“ říká Karin Lednická, zakladatelka a majitelka nakladatelství Domino, která založila edici Inteligentní román pro inteligentní ženy. Těžko říct, z čeho ta přetrvávající přezíravost pramení. Z předsudku? Z nevůle poznat? Sebekvalitnější ženská literatura má sakramentsky těžkou pozici. Je degradována na jakýsi ekvivalent plkání u kafíčka či kuchyňského dramátka.

S předsudky se k ní stavějí nejen muži, ale i řada žen říká, že romány pro ženy nečte. Když se jich zeptáte proč, dozvíte se, že si pod tím představují slaboduchý, sladkobolný příběh s cukrkandlovým koncem. Co to vlastně je ženský román? „Tento pojem trpí tolika dezinterpretacemi, že vlastně nikdo z nás neví, co si pod ním představit,“ říká Karin Lednická. „Mě například silně zasáhla Paní Bovaryová a Anna Karenina. Milenec Lady Chaterleyové mě uhranul a Jane Austen prostě miluju.“

S BETTY A BRIDGET NAVŽDY

Ženské románové hrdinky nám často pomáhají přežívat vlastní průšvihy. Spousta matek se například shoduje v tom, že pubertu svých dětí přežily díky tomu, že četly romány Co život dal a vzal a Vejce a já Betty McDonald. Popisuje své trápení a různé životní kotrmelce s takovým nadhledem, že se stala kamarádkou čtenářek v různých koutech světa. A přitom to zpočátku vypadalo, že prostě jedna paní byla propuštěná ze zaměstnání, nemá co dělat a tak zkouší psát o svém životě. A koho by v polovině devadesátých let napadlo, že když jistá Helen Fielding napíše o pocitech ztřeštěné, obtloustlé a nespokojené třicátnice jménem Bridget Jones, vytvoří kamarádku pro ženy celého světa? Bez těchto dam by nám bylo hůř. Změnit přezíravý pohled na ženské hrdinky ženských autorek můžeme jen my, čtenářky. Čtěme s hrdostí o Scarlett, Elisabeth, Anně, Bridget, Betty a dalších. Položme si je s láskou na noční stolky, na lehátka na plážích i na stoly v kavárnách.

 Autorka je redaktorkou MFDNES, foto: Pinterest.com

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole