Přejít k hlavnímu obsahu

Ředitelka PeopleIMPACT Rostya Gordon Smith radí: Když něco chceš, řekni si o to!

Pavlína Wolfová/14.11.2014
MARIE CLAIRE @WORK

Vaše dlouholetá doména je personalistika, lidské zdroje. Jde o empatii, odhad, intuici – neměl by to být z podstaty ženský obor?

Máte pravdu, i když jen částečně. Můj úkol a úkol personalistiky obecně je rozvoj lidí. A personalistika má, dle mého, měkkou a tvrdou stránku – personalista jednak lidi nabírá, rozvíjí, dává bonusy, mentoruje a pak také kárá a zbavuje se jich. Trochu jako maminka a tatínek. Jenže tak to nefunguje, to všechno v sobě musí mít ten jeden člověk. Zaprvé je to práce, kdy jste zodpovědná investorům, není to žádná charita. Zadruhé, se zabýváte lidmi, kteří pracují a dosahují úspěchů díky jiným lidem. Každá firma tvrdí, že lidé jsou její největší kapitál. Ale, tak to bohužel vždy ne funguje. Málo firem umí jednat s lidmi. Nabíráme lidi na základě životopisu, vzdělání a zkušeností a zbavujeme se týchž lidí na základě charakteru. Protože nenabíráme celistvou osobu, nenabíráme jeho rodinu, temperament, to, jak se etabluje ve společnosti... A to je chyba.

Pořád na tom trvám – je to ženská parketa. 

Ano, jsme schopny myslet na víc věcí najednou, hodně z nás si navíc zachovalo šestý smysl – intuici. Přesto je to mužský obor, díváme-li se na vedoucí pozice v lidských zdrojích. 

Proč?

Zaprvé tito muži vyrostli z byznysu. Byli dobří s lidmi, a tak se dali na personalistiku. A pak – ve vedení firem bývají muži a muži si s muži lépe rozumí. Proto jsou to muži. Ale rapidně se to mění – viz Microsoft, Google... ženy začínají zaujímat vedoucí pozice – ve financích, obchodě a personalistice.

Proč se to mění právě teď?

Dělám to dvacet let. Tenkrát, v mých začátcích, se nemluvilo o diverzitě, nemluvilo se o genderu, nic takového. Ale pomalu se to začalo měnit a věřím, že 21. století bude patřit ženám. Že zaujmou pozice, které si dávno zaslouží. Angažuji se ne za ty ženy, které toho už dosáhly – jsou to mimořádné ženy, které jsou stokrát, tisíckrát lepší než muži, musely takové být, aby se tam dostaly. A dalším nepomáhají, protože si řekly: „Rvi se taky, já se taky dorvala tam, kde jsem“. Já se angažuji za normální ženy, aby měly stejnou šanci na povýšení a na pozici jako normální muž. Abychom všichni startovali ze stejné čáry. Věřím, že největší ženská síla je v naší vzájemné podpoře. 

Vy jste takové podmínky neměla a přesto jste hodně dokázala. Jste tedy taky mimořádná, o tolik lepší? 

Byla jsem dost dobrá a hodně na sobě makala. Když jsem nastupovala do práce po deseti letech na mateřské – mám čtyři syny – byla na to místo kvóta. Díky kvótě jsem se tam dostala. A přitom jsem si jistá, že jsem byla nejlepší. Do té doby jsem se angažovala ve školách, kam moji kluci chodili, zakládala malé byznysy a opět je prodávala, když jsme  se stěhovali třeba z Japonska do Brazílie, pak zase jinam. Bývala jsem podporující manželka, pravda, neposedná a neklidná. A vedla jsem firmu, které se říká rodina. Tam jsem se naučila asi všechny manažerské postupy a možnosti. A do práce, opakuji, mi pomohla kvóta.

Takže? 

Takže je to o podpoře. Vždycky jsem se soustředila na pomoc ženám. Přemýšlela jsem, jak jim dodat sebevědomí, jak je přesvědčit, že na to mají. Naučit je, že si musí umět říci o to, co chtějí, že se musí umět prodat – ne, jako muž, ale jako žena v mužském světě. Jsem přívrženec ženských pracovních kolektivů. Jednou se mě zeptali, co říkám ženským kolektivům, jestli to není slepičárna. Rozhodla jsem se, že se neurazím a odpověděla: „Slepičárna je docela dobrý pojem. Je potřeba si uvědomit, co ty slepice vyprodukují. A navíc si u toho popovídají.“ Nyní jsem spolu s několika úžasnými kolegyněmi založila společenství žen nazvané „MINERVA 21“. Stojí právě na hodnotách sebevědomí a sdílení.

Jste 42 let vdaná za jednoho muže, máte čtyři syny, osm vnuků...jak se to dalo zvládnout v těch nejvypjatějších dobách? Existují-li vůbec u tak velké rodiny klidné doby... 

Klidné doby neexistují. Život je nesmírně bohatý, pořád se něco mění. Za náš společný život ztratil manžel práci čtyřikrát. Snacha mi zemřela na rakovinu a nechala tu roční dítě. Já sama jsem překonala rakovinu. Stěhovali jsme se z místa na místo, z kultury do kultury... Možná proto, že jsem v devatenácti opustila Československo s dvěma librami v kapse, jsem taková, že v sebe hodně věřím. A umím se přizpůsobit.

To je ale nesdělitelné. Co tedy říct těm, co jim je dvacet a začínají – jak se připravit na život, rodinu a přitom budovat profesní cestu? 

Motivovat je, říkat jim, že to je možné. Základní podmínka je – podle mě – mít správného partnera. Bez toho to nejde. Měla bych jiné výsledky i ambice, kdybych třeba byla matka samoživitelka. Nemohla bych ráno vyrazit na rozbouřené moře, vytáhnout plachty a prát se s větrem a vlnami. Když se mi zlomí stěžeň, roztrhá plachta, mám přístav, kde se to všechno spraví. Proto velice propaguji manželství a rodinu. Na světě není nic lepšího, když to funguje.

Spousta byznysmenek tvrdí, že udělaly kariéru dřív než měly děti, že pak už to bylo horší. Řada žen to po porodu vzdává. 

To je každého volba. Tak jako rozvod – mentálně jsem se rozváděla mnohokrát. Jsou to stádia. Já to mám takhle – tohle je můj muž, já jeho žena a světu čelíme spolu.

A jak si zachovat odstup od kariéry, od sebe sama, když jsem doma, kde nejsem velitelka. 

Často mi kluci říkali:  „Prosím tě, mami, tady nejsi odbornice na lidské zdroje, neorganizuj. Jsi doma! Odreaguj se!“ Uměli jsme se tomu zasmát. Víme už za ty roky, že v něčem jsem lepší než můj muž – organizování, motivování, vymýšlení programu, zatímco můj muž je dotahovač, umí to provést. 

Jak se díváte na rozdíly v platech mezi muži a ženami?

Nový průzkum ukazuje, že některé ženy ve vedení mají dokonce vyšší platy než muži. Ale jsou to výjimky. Propast existuje. Když si vezmete dva absolventy MBA – ženu a muže – pak sedmdesát procent z mužů vyjednává, neakceptuje první nabídku, ale jen patnáct procent žen dělá totéž. A tam to začíná. Když si muž na začáktu vyjedná vyšší plat, i kdyby o deset tisíc dolarů ročně, všechny bonusy, zvyšování platů jsou na tom základě znát. A logicky pak i  změna práce, vyjednávání z pozice vyššího platu. To se během života nasčítá a pak, když jsou oba v penzi – při základu sto tisíc dolarů ročně – je v penzi ta žena skoro o milion dolarů chudší. Proto je na světě daleko více starých chudých žen než starých chudých mužů.

Změní se to? 

Změní. Proto se angažuji za rovnoprávnost nejen v příležitostech, ale také v odměňování. Já s tím vždycky bojovala. Jednou mi nabídli hodně vysoký plat, ale já věděla, že muži v mé pozici mají víc. A tak jsem vyjednávala. A ten šéf byl v šoku a řekl, ale vy máte bohatého muže a tohle je pro vás kapesné. A já jsem se neurazila a ten plat si stejně vyjednala.

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole