Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

JANA VÁCLAVKOVÁ Z IBM: Nemusím být hodná holka

Pavlína Wolfová/1.12.2014
Marie Claire @Work

Rozhovor s Janou Václavkovou, manažerkou společnosti IBM. 

Měla jste na začátku plán: chci se stát byznysmenkou, dostat se nahoru? 

V zásadě jsem nikdy nepřemýšlela tak, že se chci stát byznysmenkou. Nebo, kam až to dotáhnu.

A to jste ani nechtěla být kosmonaut?

Jako dítě jsem chtěla být veterinářkou. Pak zpěvačkou, i když jsem neuměla zpívat. Nakonec herečkou a na tom jsem dokonce pracovala v dramatickém kroužku. To trvalo docela dlouho. Ale, že budu manažerkou v technologické firmě, o tom jsem nikdy neuvažovala.

Nicméně, nějak se to muselo stát, když sedíme v IBM.

Asi ano, ale nešlo o řízený karierní plán. Vystudovala  jsem finance a poměrmě dlouho pracovala v bankovnictví a pojišťovnictví. To, že jsem dramaticky změnila obor a podařilo se mi tu uspět, je díky tomu, že jsem se vždycky snažila dělat dobře svoji práci a ve firmách žít v souladu se svými vnitřními hodnotami a přesvědčeními.

Co to prakticky znamená?

Že si stojím za svým názorem a věřím i sama sobě, nejen tomu, co obecně platí. U žen je často vidět faktor nižšího sebevědomí. Já se snažím pracovat tam, kde moje hodnoty vyznávají také.

Ve vašem případě jde o obor „ajťáci“. Ne „ajťačky“ – víte, na co se chci zeptat... 

Je pravda, že tu drtivě převažují muži. Ale IBM se cíleně snaží být atraktivním zaměstanavatelem i pro ženy.

Jak se vám v tomhle světě operuje? Blondýně.  

První krok je povznést se nad tyto stereotypy a třeba jich i využít. Fungují, ale ne zas tak moc v obchodním styku, spíš mimo práci, v životě. Ženy nejsou muži a muži nejsou ženy a každý má svá specifika. Komplementárně to do sebe zapadá. Můžeme si být vzájemně prospěšní, když kooperujeme. Jsme lidé a buďme sami sebou. Soudržnost s vlastní identitou – to je můj osobní recept na úspěch. 

Přesto na to existují tabulky, kvóty, příručky, jak dominantně mužské kolektivy doplnit ženstvím. Takže to není asi tak jednoduché, ne?

Musí se tomu pomoct. Je to otázka ženského sebevědomí, které je potřeba podpořit. Na to máme programy, abychom posílili v ženách schopnost prosadit se a říct to dost nahlas. I mně trvalo nějakou dobu, než jsem si ujasnila, že ne vždycky musím být hodná holka. A že nemusím vždycky mluvit poslední a nejmíň nahlas.

Kdy jste si to uvědomila?

Hodně mi v tom pomohlo narození syna. Čelila jsem najednou velikým organizačním změnám a dokonce mi to přeskupilo žebříček hodnot. Zjistila jsem, že toho strašně moc dokážu dělat najednou a kombinovat neuvěřitelně nesourodé činnosti dohromady. Vrátila jsem se do práce posílená vlastním synem.

Spousta žen po narození dítěte naopak vyklidí pole. Usoudí, že další věci už nejsou důležité, že na ně nemají kapacitu.

To je pravda. Když jsem odcházela na mateřskou, neplánovala jsem si návrat. Právě tak, jako jsem nikdy neměla kariérní plán. Dítě se vám narodí a něco se děje a nelze to plánovat. Moje těhotenství bylo rizikové, odešla jsem z práce v desátém týdnu a bylo. A pak se narodil a já z toho byla úplně tumpachová, jako každá prvorodička. Dítě křičelo a já nevěděla, co s ním. A tak jsme se sžívali a postupem času se vytvořil prostor a já se mohla vrátit do práce na půl úvazku.

Takže to jde.

U nás v IBM to jde. IBM se obecně snaží hodně podporovat ženy, má zájem, aby ženy zůstaly i po rodičovské dovolené. Snaží se vyjít vstříc nabídkou zkrácených úvazků či flexibilní pracovní doby. Podporou ve formě mentoringu a vzdělávacích programů. Na trhu je už dost zaměstnavatelů, kde to jde. Akorát se ukázalo, že pro mě to není funkční model. Měla jsem pocit, že všechno dělám napůl. Takže jsem se vrátila na plný úvazek a skončilo to tak, jak vidíte. Od třinácti měsíců svého syna jsem tady a funguje to. Doma mám podporu a v práci také. O to jde – mít kolem sebe ty správné lidi.

Když je žena na škole, dostane první nabídku, co jí doporučíte?

Důležité je vědět, co chci. Ne každá žena chce být top manažerkou a pokud chce, musí vědět, že to bude něco za něco. To je brutální pravda. O něco v určitém období života přijdete. Od doby, co se mi narodil syn, nehraju golf. Moje golfové hole má kolegyně.

Synovi budou čtyři a golf vám pořád nechybí? 

Ne. Přišlo mi to jako přirozená věc. Když jsem otěhotněla, odnesla jsem svoje golfové hole, co jsem si čerstvě přivezla z USA a hrála s nimi asi dvakrát, do komory a zavřela za nimi dveře. A pak je věnovala kolegyni. A hole jsou zřejmě spokojené. A já také. A taky se už nepotápím, což jsem dělala ráda. Nepojedu na dovolenou s dítětem, abych se potápěla. Stavím hrady z písku.

Takže, co byste poradila?

V první řadě radím, aby si ženy daly pozor na to, jak si nastaví život s partnerem doma. Pracovní život se řeší mnohem snáz než ten soukromý. Pokud nemáte podporu a rovnováhu doma, daleko hůř čelíte tlakům v práci. Kdyby mi bylo znova 22 a byla bych na vysoké a rozhodovala se, jestli budu mít dítě teď nebo zda počkám do 35, dívala bych se, jestli otec dítěte bude fungovat tak, abych se mohla realizovat nejen jako manželka a matka.

Odpovídal by tak i muž?

Některý ano, jiný ne, znám oba typy. Řeknu vám příběh. Můj syn nastupoval do školky, nastavila jsem si „out of office“, pověřila kolegu zástupce a když to proběhlo volám: „Zítra normálně přijdu do práce“. A ten kolega mi říká: „Jo, já taky“. A já se ho ptám: „Taky jste byli první den ve školce?“ „Jo, taky, já jsem tady u školky, čekám, jak to bude probíhat a teď jedu do kanceláře.“ Jen on se kvůli tomu nevypnul, já ano. I muži jsou různí.

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama