Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

WORK LIFE BALANCE: Tragédie volby

Text: Tomáš Poucha Foto: Getty images/21.10.2019
Tomáš Poucha z Marketingového institutu a Institutu interní komunikace, pořadatel konference o Work Life Balance „A co já?“, se zamýšlí nad různými aspekty našeho rozhodování.

Hledání rovnováhy v životě může trochu zavánět batikovaným oblečením, rozezníváním tibetských mís a proplachováním se bylinkovým čajem. Pojďme se však na problém podívat racionálně, systematicky a zkusit popsat, o co jde, co je důležité. Můžeme vypustit úvahy o tom, co to vlastně Work Life Balance je, zda se dá vůbec nalézt, a zaměřit se na samotnou podstatu hledání rovnováhy mezi prací a životem. Situací, kdy pro práci více či méně zapomínáme žít a nedělá nám to dobře.

Je to jen na nás
Pokud se rozhodnu, že půjdu dneska večer s Evou na večeři, znamená to, že nemůžu jít s Petrem na koncert. Jednoduchá volba. Evě a večeři dám ano a Petrovi a koncertu tím dávám ne. To je úplně jasné – je to základ rozhodování a základ vědomé rovnováhy. Nejde tu jen o to, že vím, co budu večer dělat, ale jsem také v pohodě s tím, co odmítám – nevadí mi, že nebudu s Petrem a neuvidím koncert. A také vím, že to Petrovi může být líto, ale prostě Eva a večeře s ní je víc. Příklad večeře a koncertu je možná banální, ale ukazuje, že rovnováha spočívá v uvědomění si všech možností a také souvislostí. Když vím, co chci, co způsobuji, co nechci, co se děje kolem mě, můžu se dobrat k rovnováze. Rozhodnutí je plně vědomé a jsem s tím v souladu.

Práce a já
Na své vlastní životní cestě vidím, že jsem rozhodně takhle uvědomělý nebyl. Sám jsem se v minulosti naprosto promítl do své práce, abych po deseti letech totálního odevzdání zjistil, že jsem úplně zapomněl na sebe, že jsem se kromě odborných postupů a metodik nijak vnitřně neposouval, že jsem neřešil sebe, ale problémy cizích, pro které to nemělo zas až tak velkou hodnotu, protože kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný. Možná jsem dělal lépe, než bylo zvykem, ale to je z pohledu mě samotného vlastně bezpředmětné. Kvůli práci jsem osekal všechny svoje radosti a unikátnosti a vše jsem obětoval naplnění úkolů někoho jiného, cizího a nejsem si jist, koho vlastně. Když mě to doběhlo, zmítal jsem se ve víře, že když skousnu to nepříjemné, budu odměněn pytlem zlaťáků, které mi umožní někdy v budoucnu konečně začít žít. Asi jsem tím musel projít, ale teď, když se na to zpětně dívám, je mi ztraceného času líto, mám pocit, že to úplně všechno nutné nebylo, že jsem mohl žít život jinak – všechno, čeho jsem se vzdal, nebylo úplně vědomé. Je pravda, že v životě na takové promyšlení dost často nemusíme mít čas, ignorujeme příznaky, že něco není dobře – kašleme na neustálý stres, únavu, nemoci, nebo i pocit, že to není úplně ono. Někdy si lžeme, švindlujeme sami před sebou a tvrdíme, že to máme dobře nastavené, a třeba tomu i věříme. Honíme se za něčím, o čem se přesvědčujeme, že je to důležité, dáváme si k tomu důkazy. Odevzdáváme se práci, která možná není nejlepší na světě, možná nás ani netěší, obětujeme se pro firmy, které nás celkem snadno nahradí, a ztrácíme pro to všechno čas, ale i vztahy či zdraví. Není snadné si uvědomit nebo i přiznat všechno, čeho se tím, že se něčemu odevzdáme, vlastně zříkáme. 

Celý článek si přečtete v listopadové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích. 

Čtěte také:
Vemte si dnes homeoffice! Budete efektivnější
#PAYGAP: Jak se k němu staví slavné ženy?
#BossLady – aneb úspěch doopravdy, vážně není zadarmo

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama