Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

Ve špatný čas na špatném místě. Temný příběh manažerky, která skončila v poutech

Text: Tatiana Urbanová, Foto: Michaela Rusaňková/5.10.2019
Byla jsem ve špatný čas na špatném místě. Dělala jsem svoji práci poctivě a odmítla jít někomu na ruku, říká někdejší šéfka odboru Energetického regulačního úřadu Michaela Schneidrová, která strávila osm měsíců v nejostřejší ženské věznici. Mnohými je považována za obětního beránka vykonstruované kauzy solárního byznysu. Ve velmi otevřeném rozhovoru popisuje, jak prožívala svůj pád a co ji pomohlo k tomu, aby se nikdy nevzdala.

Bylo pro ženu těžké prosadit se ve světě ovládaném muži?
Žena musí mít mnohem lepší výsledky než muži. A energetika, kde jsem se léta pohybovala, je téměř výhradně mužská parketa. Pracujete 12 hodin v práci a pak pokračujete doma. A pořád musíte být připravena být o krok dál. Já vždy preferovala práci na úkor svého osobního života.

Nelitujete toho? Měla jste vůbec čas na svůj život?
Ten šel trochu stranou. Ale měla jsem partnera, který to toleroval. A navíc byl ochoten se věnovat mému synovi. Dodnes jsem mu za to vděčná. Víkendy jsme trávili společně. Také jsem hodně sportovala. Rozhodně ale ne na úkor rodiny.

Na co jste pyšná? Co se vám podařilo?
Řídila jsem odbor dohlížející nad velkoobchodním trhem s energiemi v rámci EU. Podařilo se mi vytvořit fungující tým odborníků. Jak na energetiku, tak na kybernetickou bezpečnost. Podařilo se ním implementovat do české legislativy Nařízení Evropského parlamentu a Rady o integritě a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií. Po mém odchodu z odboru se vše rozpadlo. Byla jsem z toho zklamaná.

Žena s aurou poctivé zodpovědné workoholičky se najednou ocitla ve vězení? Proč?
Po celou dobu procesu jsem bojovala s veškerou energii a silou, kterou jsem v sobě našla. Do poslední chvíle jsem věřila v pozitivní výsledek. Věřila jsem pevně v náš soudní systém. Vždyť přece pokud je člověk nevinný, nemá se čeho bát. Nemusím říkat, jaký šok jsem zažila při vynesení rozsudku.Zažívala jsem tehdy spoustu rozporuplných pocitů. Byla jsem workoholička a práci jsem odvedla, jak jsem nejlépe uměla. Ale nic se neděje bez důvodu. Já věděla, co dělám a jako manažerka jsem přijala za své činy zodpovědnost. Pokud by za své činy měli přijmout odpovědnost ti, kteří mě odsoudili, zřejmě by se jim dobře nespalo. Jednoduše, byla jsem ve špatný čas na špatném místě.

Jak se vám daří teď, po tom všem, co jste prožila?
Po delší době jsem začala působit ve společnosti Padoteng, která začala pracovat na projektu výuky španělštiny unikátní metodou nazvaný Fremdulo. Je to pro mě něco nového. Opět jsem se dostala do sedla a začala dávat všechny potřebné a schopné lidi dohromady.

Jak se změnil váš život po obvinění a nástupem do vězení?
Největší změnou pro mě bylo poznání, že nemám nic pod kontrolou. Tehdy jsem začala mít psychické problémy. Musela jsem si zvykat na jiný způsob života. Před tím jsem spoléhala sama na sebe a řídila jsem druhé. Najednou jsem byla donucena spolehnout se na druhé a můj život řídil někdo jiný. Po vynesení rozsudku přišel nejprve šok. Potom kupodivu úleva. Boj skončil. Pak jsem zkolabovala, musela jsem k psychiatrovi. Uvědomila jsem si, o co všechno se musím postarat po dobu, kdy budu ve vězení. Poprvé jsem se ocitla v situaci, kdy já nepomáhám druhým, ale sama potřebuji pomoc. Do té doby jsem si neuvědomovala, že o pomoc ani neumím požádat.

Proč jste neuměla požádat o pomoc?
Styděla jsem se. Bála se, že budu obtěžovat druhé lidi. Ukázalo se, že mé obavy jsou zbytečné, protože někteří lidé mi nabídli pomoc sami. Byla jsem vždy připravena pomáhat druhým a přišlo mi to samozřejmé. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak může být těžké pro člověka požádat o pomoc.

Co jste procesem a vězením všechno ztratila? Získala jste tím naopak něco?
Ztratila jsem hlavně ideály. Věřila jsem, že žiju ve státě, kde se nezákonnost nemůže dít. Přišla jsem kvůli tomu o partnera. Byli jsem spolu 17 let, jsem velmi ráda, že jsme zůstali přátelé. U dalších lidí z mého okolí nevím, zda se dá mluvit o ztrátě. Získala jsem mnoho nových zkušeností a také několik nových přátel. Zjistila jsem, že ve vězení se dá najít někdo, na koho se můžete spolehnout. Kdo pomůže, když jsi nemocný, dá ti své jídlo a podaruje poslední známkou na dopis. Získala jsem vědomí, že člověk není nikdy sám.

Co vás ve vězení drželo „nad vodou“?
Rozhodla jsem se přežít! Řekla jsem si, že každý den najdu něco pozitivního. Nemusela jsem řešit oblečení. Všichni jsme měly to stejné. Nemusela jsem řešit jídlo, každodenní nákupy, vždy mi bylo vše připraveno, měla jsem čas na čtení knih. S vírou v sebe sama jsme prošla i rozbouřený dav vězenkyň. Bez úhony. Před nástupem do vězení mě sousedka odvedla k jedné kamarádce. Jmenovala se Petra Tichá. Po prvním setkání jsem si odnesla trauma a knihu, kterou napsala. Jmenuje se „Rozhodnutí“. Provázela mě i ve vězení. Vracím se k ní stále. Díky ní si myslím, že jsem zvládla to nejdůležitější - své ego. Já, hyperaktivní člověk, jsem začala meditovat.

Kdyby se dalo vyčíslit penězi, o co vše jste tím přišla, jakou částku byste uvedla?
Svoboda se nahradit penězi nedá. Ve vězení jsem strávila téměř 8 měsíců. Jsem si naprosto jista tím, že žádné peníze by za to nestály.

Hodně jste sportovala, jak to jde po návratu z vězení?
Sportem odbourávám stres a udržuji postavu v kondici. Po návratu z vězení mám ale velké bolesti v zádech. Žádné vyšetření ale nepomáhá. Obávám se, že je to důsledek psychických problémů. Věřím, že po ukončení procesu to odezní a zase budu žít plnohodnotný život.

Kdo vám nejvíc pomohl. A kdo naopak nejvíc zklamal?
Nejvíc rodina, která se o mě starala. Kamarádka z dětství mi zajišťovala chod všech mých aktivit venku. Byla jediná, se kterou jsem mohla mimo svou rodinu telefonovat. Pomohl mi i bývalý partner. Našli se také známí, kteří mi začali psát i finančně podporovat. Orodovali za mě u prezidenta. Psali mi i lidi, které jsem nikdy neviděla. Když stojíte na nástupu a dostanete dopis, je to úžasný pocit. Na všechny jsem odepisovala. Nezklamal mě nikdo, od nikoho nic jsem nečekala. Lidé mě mohou pouze příjemně překvapit.

Je nějaké poučení, které jste si z celé kauzy vzala?
Život je jedno velké překvapení.

Co vás teď nejvíc motivuje a inspiruje?
Zase je to práce. Vyvíjíme aplikaci, která nabízí unikátní metodu výuky španělštiny. Jmenuje se Fremdulo. Ještě letos bychom chtěli expandovat do Německa a Anglie. Příští rok bychom chtěli vejít na trh Polska, Ruska a Vietnamu. Našim cílem je otevřít vlastní školu v některé ze španělsky mluvících zemí.

Co byste poradila ženám, které se ocitnou ve vleku událostí, které mohou samy jen těžko ovlivnit?
Nikdy se nevzdat. Když mi bylo nejhůř, nepřestala jsem věřit, že se všechno může během jedné chvilky obrátit. A stalo se. Každé ráno jsem se dívala z postele na východ slunce a říkala si, že vše co se děje, se děje v můj prospěch. A ještě jedna rada - nejít hlavou proti zdi. Přijmout to, co je a snažit se z toho poučit. Není situace, která by nám do života přišla jen tak. Všechno nás má někam posunout.

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole