Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

TRANSGENDER: Svoboda a odvaha být sám sebou

Getty Images
text: Jan Boublík foto: Getty images/18.10.2020
Mluví se o nich častěji než předtím, avšak stále se nám nedaří jim skutečně porozumět. Jejich životy ale dnešní společnost pomáhají formovat. Proto jsme se vydali mezi trans lidi, aby nám poodhalili, co to také znamená být ženou a mužem.
Reklama

Jejich příběhy jsou všude kolem nás. Někdo je označuje za výmysly liberální lobby, kdo ale rozumí složitosti světa kolem sebe, nemůže se na ně takhle dívat. Kultura trans lidí je totiž důležitá. Ukazuje nám, co vše se může skrývat za pojmy, kterým sami přestáváme rozumět. Třeba ženství. Co všechno dnes tohle slovo představuje a zahrnuje? Není snadné najít odpověď, obzvlášť v současné době plné (dez)informací. Osobitostí svých příběhů nás však trans lidé mohou inspirovat k tomu, jak v rámci celé společnosti vnímat svou jedinečnost. Proto jsme vyzpovídali ty, s nimiž natáčel mladý filmař Filip Stoček dokument Trans* pro televizi Stream.

Tranzice jako začátek
„Z médií jsem dostával jen kusé a vlastně pořád stejné informace o tom, co to ti transgender lidé jsou a co chtějí. Sám jsem měl ohledně tohoto tématu spoustu předsudků. Já i Štěpán Svoboda, filmař, kterého jsem k natáčení přizval, chápeme, že svět není černobílý. Proto jsme oslovili organizaci Trans*parent a vedli s ní několikaměsíční konverzaci, jejímž výsledkem je dokument Trans*,“ říká otevřeně Filip. Skrze jeho tvorbu jsme tak měli šanci potkat hned několik protagonistů filmu, jejichž cesta dokazuje, v jak nejednoznačném světě žijeme. 

Například Denie, zdánlivě nenápadná, a přesto svérázná dívka z Brna. Věnuje se hudbě, kterou mixuje, tanci, který i učí, a umění, které studuje. Standardní žena, chtělo by se říct. Ostatně tak se cítila odmalička, ačkoli jí do vínku bylo naděleno pohlaví jiné. „Netušila jsem, co se se mnou děje, a bála jsem se, že se třeba mýlím,“ začíná vyprávět Denie. V rámci trans komunity popisují mnozí tento pocit jako vnímání slepého místa ve svém životě. Tělo coby cizinec, s nímž otevřeně mluvím jen zřídkakdy, místo, kam se raději nevydávám...

Když se stanete vězněm vlastního těla, má to většinou jen jedno řešení, takzvanou tranzici. Je to proces, při němž dojde k hormonální a v některých případech – není to však zcela nezbytné – operativní změně pohlaví. (Bohužel tranzici, jejímž výsledkem je oficiální změna pohlaví, dle zákonů České republiky musí doprovázet i sterilizace.) Pro nejednoho z nás nepředstavitelná výprava do vlastního nitra, pro transgender ženy a muže však jediné řešení. Nejinak tomu bylo i u Denie. „Strašně jsem se bála, cítila jsem ohromný strach a nejistotu, hroznou úzkost z toho, že by někdo mohl přijít na to, že jsem ve skutečnosti holka,“ popisuje Denie své zážitky z života před tranzicí. Hluboké pochopení její vlastní fáze proměn, a to na několika úrovních, ji ale na konci dovedlo k myšlence, která jako by byla součástí učení slavného Konfucia: Důležitý není konkrétní cíl, ale především cesta, která k němu vede. „Moje přeměna nikdy nezačala a nejspíš nikdy ani neskončí. Být trans neznamená přejít z bodu A do bodu B, ale být sama sebou. Stejně jako se mění vše na světě, se i já měním s každým nádechem,“ říká Denie. Otevírá tím zajímavou otázku: Mají v současném společenském uspořádání ještě sociální role nějaký význam?

Celý článek si přečtete v listopadové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích nebo si ji můžete objednat na našem webu. Doprava zdarma!   

Čtěte také: Dokument o translidech míří na české obrazovky

Reklama
Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama
Reklama
Reklama