Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

TEREZA SRBOVÁ: Jsem optimista a věřím, že všechny krize jsou test

Text: Tereza Srbová, Foto: Matuš tóth/25.5.2020
Tereza Srbová žije napůl v Evropě a napůl v Americe. Jak ji zasáhla epidemie koronaviru? Kde trávila karanténu? A proč si uvědomila, že ještě není připravená na to, aby se s manželem usadila na venkově? 
Reklama

V jaké situaci vás nouzový stav zastihl? S jakými očekáváními jste do okleštěného režimu vstupovala – a jak se realita dalších dní od těchto očekávání lišila? 
Žiji střídavě mezi Evropou a LA a když byla vyhlášena nařízení o zavíráni hranic, byla jsem zrovna v Kalifornii. Tři dny jsme se rozhodovali, kde bude nejlepší karanténu strávit. Věděli jsme, že to zvládneme na obou místech, šlo spíš o to, kde to pro nás bude příjemnější po psychické stránce. V LA mi najednou vadil pocit té strašné vzdálenosti od našich nejbližších (a také fakt, že kromě toaletního papíru Američané skupovali stejně náruživě i zbraně). V Evropě připadala v úvahu dvě místa. Praha nebo chalupa manželovy rodiny poblíž Mnichova. Můj pražský byt je ale pro dva hodně malý a rodina pracuje ve zdravotnictví, tak bychom se ani nemohli během karantény vidět. Jedním z posledních letů jsme se tedy přesunuli do Mnichova, a odtamtud na samotu v lesích. Sice si s rodinou voláme, jako bychom si volali z LA, ale vědomí, že jsem od našich tři hodiny cesty autem, mi dává pocit klidu. Vím, že kdyby bylo potřeba, nějak se za nimi dostanu. Kousek odsud (asi 5 km) máme jeden malý obchod a pekárnu, a ty jsou otevřené jako obvykle. Jinak nás obklopují louky a lesy. Nulový společenský život k tomuto místu patří, takže nebýt zpráv z internetu a od přátel, člověk by tady ani nepoznal, že se něco děje. Všichni, co se na karanténu podobně uklidili, však potvrdí, že je to rozdíl, trávit takhle týdenní dovolenou, nebo odjet na dobu neurčitou a nemít možnost jet se rozptýlit jinam. Po sedmi týdnech střídání trojích tepláků a čtyř mikin, neustálého vaření a uklízeni (po někom) a mnoha prohrách v kartách se už strašně těším, až se trochu zkultivuju, oblíknu a vyrazím s kamarádkami na víno nebo do divadla. Přátelství je pro mne jednou z hlavních hodnot a uvědomovala jsem si to plně i před karanténou. 

Co vás překvapilo – ať už příjemně, nebo třeba i zaskočilo – ve vztahu k vašim blízkým? Jak byste definovala svůj postoj k tomu, jak na situaci zareagovala veřejnost? 
Plno lidi mi ještě před koronou říkalo, jak si někdy představují, kdyby se systém, ve kterém žijeme, najednou změnil nebo i zhroutil. A během karantény mi teď plno kamarádů přiznává, jak si izolaci užívají. Vypadá to, že hodně z nás potřebovalo vypadnout z krysího kolečka aktivit, jež nám naplňují (nebo zaplňují) život. Vypnout a vědět, že to ‘nevadí’, že tam venku o nic nepřicházíme a nikdo na nás nečeká. Skoro mne napadá, jestli se to celé nepřihodilo jako jakási odpověď na přání našeho kolektivního nevědomí. Věřím, že jsme na sebe všichni nějak napojeni, že sdílíme nálady, sny, představy, aniž bychom se o nich bavili, a že ty se ve světě nějak materializuji. Vznik viru je možná náhoda, ale to, jak jsme se s tím jako kolektiv vypořádali, vyjadřuje, kdo v tuto chvíli jako lidstvo jsme. To, že jsme všichni ukázněně zůstali doma, kde cvičíme jógu, pečeme chleba, meditujeme, šijeme roušky… i jak se jako kolektiv dokážeme postarat o potřebné a starší, je vše důkazem, že velká část z nás prahla po jakémsi zklidnění, introspektivě a také pocitu sounáležitosti, komunity, návratu ke kořenům, k sobě. Naštěstí to není žádná skutečná apokalypsa, jen jsme nakoukli do scénáře, jaké by to bylo, o systém přijít, a vezmeme si z této zkušenosti snad to nejlepší. Co se týče mých nejbližších, tak díky bohu za internet. S kamarádkami se online vídáme v celých skupinách, dáváme u toho vino, vaříme... Jsem zvyklá udržovat vztahy na dálku, takže v tomto směru se moc nezměnilo. Fyzicky se tady na chalupě s nikým nesetkáváme, i když spousta přátel bydlí i pouhou půlhodinku odsud. Chceme jít alespoň přes plot zazpívat k narozeninám jedné známé z vesnice poblíž. Vyrostla v Čechách jako sudetská Němka a byla nejlepší kamarádkou manželovy babičky. Příští týden jí bude sto let. Plánujeme pro ni překvapení, samozřejmě za dodržení dostatečné vzdálenosti. 

Byla jste na práci z domova zvyklá, nebo jste se musela novým podmínkám překotně přizpůsobovat? Jaká je vaše zkušenost se spoluprácí s kolegy v nouzovém režimu? 
Pracuji na volné noze cely život. Jsem zvykla mít stranou peníze na dobu, kdy zrovna žádný lukrativní projekt nemám. Když nenatáčím, pracuji z domova, ať už jsem kdekoliv, takže jsem vytrénovaná určovat si dlouhodobé i krátkodobé cíle a dodržovat deadliny. V herectví jsem zvykla fungovat odkudkoliv, castingy se dnes dělají na dálku skrz self-tapy a skype. Během karantény jich ale moc není, všechny produkce stojí. Jako spousta filmařů jsme proto s manželem v karanténě natočili krátkometrážní film, na iPhone a s limitovanými domácími podmínkami. Bylo to fajn rozptýlení a zároveň toužebná vzpomínka a hold profesionálnímu týmu. Jinak se soustředím na projekty psané. Dokončila jsem první verzi komiksu, který už rok připravuji a na němž se budou podílet ilustrátorky Petra Josefína Stibitzová a Johana Švejdíková. Pak jsem tu napsala jeden filmový scénář, ten jsem tedy zatím nikomu neukazovala, a dva články – jeden na základě rozhovoru s aktivistou Damienem Manderem a druhy s umělkyní Laurou Austin. Takhle funguji i mimo karanténu – když nehraju, píšu. Ovšem můj den je zpestřeny snídani, obědem i večeří s někým venku. Lidé a místa mne inspiruji. Jsem celkem společenská, takže tohle je pro mne asi největší změna. 

Jaké jste si ze situace odnesla ponaučení, ať už se to týká jakékoli oblasti života? Jak byste charakterizovala svůj celkový postoj k uplynulým týdnům a měsícům? 
Začala jsem se v karanténě učit italsky, mám za sebou 60 online hodin, ale vzhledem k tomu, že se do Itálie asi hned tak nepodívám, všechno nejspíš zapomenu. Ale ptáte se asi na duchovní poučení... Došlo mi, že ačkoliv jsem po klidu dlouho prahla, a první měsíc mne bavilo vypnout vnější svět, obrátit se do sebe, teď vím, že dlouhodobě by mi to nestačilo. Někdo nemusí souhlasit, ale podle mne existuje limit, co všechno může člověk sám sobě předat a do jaké míry se posouvat, když má k dispozici jen knížky a internet. Goldmund pochopil pravdu světa daleko hlouběji než duchovní knihomol Narcis (viz Hermann Hesse: Narcis a Goldmund). Takže díky karanténě vím, že ještě zdaleka nejsem připravena usadit se s manželem na venkově, zastřihovat růže a pěstovat kedlubny, jak si občas představuju a plánuju. Ještě potřebuji poznávat, vidět, slyšet, zažít. K tomu patří i můj život mezi Prahou a cizinou. I přesto, že je všechno takhle mnohem komplikovanější a někdy mám pocit, že mi nestačí síly, přesvědčila jsem se, že mi to vlastně vyhovuje. Ale možná teď najdu způsob, jak skloubit obojí. Trávit polovinu času introspektivně na chalupě a polovinu ve městě by byl jednoho dne asi ideální model a teď k tomu třeba začnu své plány směřovat. 

Jak tato zkušenost podle vás změní naši společnost? Jak změní pracovní prostředí – a v neposlední řadě nás samotné? Jakým směrem se podle vás bude ubírat budoucí vývoj? 
Můj manžel je vždycky velice informovaný, chápe ekonomické a geopolitické souvislosti a má dobrou schopnost analýzy (i respirátory nám předvídavě koupil už začátkem února, kdy se ještě o ničem kromě Číny nepsalo), takže díky němu si víc uvědomuji, že celosvětově budou určité věci nějakou dobu nahnuté. Zároveň jsem však optimista a věřím, že všechny krize jsou test. Odhalují, co funguje dobře a co by se mělo změnit, vylepšit nebo úplně nahradit. Někdy je potřeba pauzy, aby se přeťaly nezdravé návyky a vzorce. Ať už v životě jedince, skupiny nebo celé společnosti. Takže doufám, že se kromě ekonomického propadu můžeme těšit i na jakýsi restart v přístupech a hodnotách. (V ČR můžeme začít třeba vyššími platy pro lékaře a učitele!) Překonávání problémů utužuje pocit sounáležitosti. To chvíli přináší euforii, pak bohužel přichází propad, ale po nějaké době se z toho oklepem trochu poučenější a moudřejší. 

Více rozhovorů se zajímavými českými osobnostmi na téma koronaviru najdete v červnové Marie Claire. Nechte si zaslat toto číslo až domů za stejnou cenu jako na stáncích po celé České republice. Neplaťte ani poštovné! Objednávejte zde

Čtěte také: IVA PAZDERKOVÁ: Nouzový stav mě zastihl pár hodin před představením

Reklama
Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama
Reklama
Reklama