Přejít k hlavnímu obsahu

ROZHOVOR: Karl Lagerfeld se spisovatelkou Christine Angot

Text: Christine Angot, Foto: Chanel/20.2.2019
Tohle je jeden z posledních rozhovorů s Karlem Lagerfeldem.

Nikdy dříve jsem se s Karlem Lagerfeldem nesetkala. Četla jsem rozhovory s ním, několik jsem si jich dokonce vystřihla. Kdysi dávno jsem ho zahlédla v jedné kavárně. Znala jsem jeho hlas, přízvuk i přerušovaný rytmus řeči. Sraz jsme měli v domě číslo 7 v rue de Lille, on přišel a já jsem začala větou od Coco Chanel...

„Věřím jen na slabost žen. Nevěřím na jejich sílu.“
Pozor, Coco Chanel a ženy, to bylo něco! Tu větu je potřeba dát do kontextu jejího postoje k ženám. Majitelé módního domu dokonce odkoupili jedno její interview, které vedl Jacques Chazot, aby se ne- mohlo šířit do světa.

Co v něm říkala?
To vám neřeknu. Každopádně to bylo něco. Často se vídala s Gunterem Sachsem (pozn. redakce –německý playboy a fotograf), měla velkou slabost pro mužskou krásu. Gunter mi o ní řekl: „Stále před něčím ze všech sil utíkala.“ Já, který jsem měl matku feministku, ale spíše vyznavačku matriarchátu...

Jaký je podle vás rozdíl mezi feminismem a matriarchátem?
V matriarchátu ženy chrání své děti. Když mi bylo jedenáct let, zeptal jsem se matky: „Co je to homosexuál?“ a ona mi řekla: „To je jako s barvou vlasů. Existují blonďatí, ale také tmavovlasí lidé.“

Za každou větou dělá tečku. Jeho osobitý styl. Jeden tah tužkou, tečka. Přecházíme k něčemu jinému. Já žádám o upřesnění, on přidává nějaký detail. Viděl toto, slyšel tamto. Nebo cituje teologa Bossueta: „Byla mladá, viděla svět, svět viděl ji, viděla, že se líbí, musíme jí odpustit.“ Pak pokračuje: 

Když jsem se zeptal matky, co jsou to náboženství, odpověděla: „Je jen jeden Bůh pro všechny, různá náboženství jsou jen jako butiky, kde si vybíráme.“ Já jsem vždy žil v prostředí, kde se nic takového nedělo.

Náboženství jsou butiky, tak dobře. Americký návrhář Virgil Abloh říká, že chodil do luxusních butiků stejně, jako se chodí do muzea...
Pozor, to je jiné prostředí...

Ano, ale vy říkáte, že nakupování je kulturní akti- vita, to je to samé. Pro vaši matku jsou nábožen- ství obchody, dnes jsou luxusní obchody náboženstvím. Je to tak?
Znamená to, že luxusní butiky nahradily fenomén kultury. Kultura už není fenoménem. A běloši už nejsou v módě. Když jsem byl mladý, miloval jsem slunce. Měl jsem plné rty, stále je ještě mám, a chtěl jsem být černoch. Jednoho dne jsem se opálil a kamarád řekl mé matce: „Co je to tu za černocha?“ Bylo to v Hamburku. V padesátých letech. U mé matky a vlastně i u otce. Ještě tam byl, v té době byl ještě naživu.

Když už jste to zmínil, je tu ještě jedna otázka, kterou vám musím položit. Řekl jste: „Chtěl jsem být černoch.“ V jednom rozhovoru z roku 2008 pro Le Figaro jste řekl: „Velmi lituji, že nejsem Žid.“
Ano.

A dodal jste: „Německo bez Židů je jako jídlo bez koření.“
Matka nikdy Němcům neodpustila to, co udělali Židům. Pozor, mluvíme ale o Berlínu ve dvacátých letech 20. století.

Můžete mi vysvětlit, co znamená „Německo bez Židů je jako jídlo bez koření“?
Německá kultura je židovská. Když ji odstraníte, zbydou malé hloupé Hitlerovy obrazy. A kultura císaře Viléma II. Prkotiny. Židé byli mnohem lépe začleněni než ve Francii, což se změnilo až později ve třicátých letech. Potom bylo potřeba mít v autě revolver. Matka byla bílá, exotická, měla černé vlasy a modré oči. Vůbec se fyzicky nepodobala místním lidem. Bylo nutné prokazovat, že jsme čistí. Myslím, že je dobré to, co se stalo v Anglii.

Co se stalo v Anglii?
Meghan Markle s princem. Žena s černošskými kořeny se stala součástí královské rodiny. To je dobře.

Proč je to dobře?
Bere do ruky telefon. Ukazuje mi fotografii ze své poslední kolekce. Nevěsta je černoška. Přehrabuje se v tašce, vytáhne z ní papír a podává mi ho. Podívejte. Je to ta stejná fotografie s textem v uvozovkách, který psala ta mladá žena. Pročítám si ho.

Otočte na další stranu, je tam pokračování. Mluví o tom, jak je v den přehlídky šťastná a hrdá. V takových chvílích si člověk říká: „Je to dobře.“ Této problematice to prospěje. Směřujeme k rov- noprávnosti. Já jsem měl štěstí. Vyrostl jsem mezi zdmi, kde jsem byl dobře chráněný.

Pokud jste byl chráněný mezi zdmi, jak jste to dokázal, že jste tak citlivý k okolnímu světu?
Ty zdi byly skleněné!

K tématu manželství pro všechny jste řekl: „Gayové se chtějí stát tradičními rodinami. To je stejné, jako by se utlačovaní chtěli stát utlačovateli.“ Lze to vnímat, jako že gayové chtějí vytvořit tradiční rodiny? Ano. Řekl byste to samé o ženách, které požadují stejné společenské postavení jako muži?
Vídám okolo sebe páry... je to žena, kdo... Ale neřeknu, o koho se jedná.

Tváří se záhadně. Hoří touhou říct, o koho jde. A řekne to.

Když jste převzal Chanel, ten módní dům byl...
Mrtvý.

Ano. Mrtvý. Pozvedl jste mrtvý dům.
Oživil jsem ho. Majitelka domu paní Eliane Heilbronn byla pravá Pařížanka, zvláštní a nepříjemná. Řekla mi: „Dělejte si, co chcete. Zapomeňte na mě.“ Odpověděl jsem: „Dobře, ale dejte to ‚Dělejte si, co chcete‘ do smlouvy.“ A ona to udělala. Dnes je to největší nebo druhý největší dům s luxusní módou ve Francii. A to se módy týká jen 60 % byznysu společnosti.

Jeden můj přítel, který věděl, že se s vámi setkám, mi řekl: „Celý svět mu rozumí.“
Otec mluvil devíti jazyky. Já mluvím třemi. Ale nikdy neříkám žádné politicky korektní žvásty.

Proto vám rozumí celý svět?
Samozřejmě.

Často říkáte: „Móda je nespravedlivá, proto ji mám tak rád.“ To není politicky korektní. Znamená to, že máte rád nespravedlnost? Jste rád, že je to nespravedlivé?
Já nesoudím.

Ale ano, soudíte. Říkáte: „Dám tam černošskou nevěstu, to pomůže rovnoprávnosti.“ Soudíte. Máte rád nespravedlnost, nebo rovnoprávnost?
Rovnoprávnost. Ale zároveň musí módní dům fungovat.

Máte rád rovnoprávnost, pokud tím netrpí obchod. Je to tak?
Přesně tak. Choupinette (pozn. redakce – návrhářova kočka) ze mě udělala lepšího člověka. I co se týče zvířat. Ona je velmi chráněná. Má doma dvě pokojské jen sama pro sebe.

A ten dům má skleněné zdi?
Ano. Místy jsou ale neprůhledné.

Znovu vytahuje telefon a ukazuje mi fotografie malé bílé kočky Choupette. Pokojské mu jich každý den posílají několik i s krátkým komentářem.

V pěti letech jsem si byl vědom toho, že mám štěstí. V naší vesnici jsem byl jedinečný. Měl jsem dlouhé vlasy, nosil jsem sako a kravatu. Byl jsem jiný. Nehrál jsem si s dětmi. Bylo to jako film Bílá stu- ha. Od Hanekeho, určitě jste ho viděla. Akorát že toho baronova syna děti z vesnice zbily. Mě ne. V roce 1947 řekl jeden můj učitel matce... Ve vesnici nebyly ženy jako ona, víte...

Co znamená jako ona?
Sněhově bílá pleť, modré oči, havraní vlasy.

A ostatní?
Němky. Blonďaté, zrzavé, s pihami. A ten učitel řekl matce: „Musíte mu ostříhat vlasy.“ Ona mu okamžitě odpověděla: „Stýská se vám po vašich nacistických kamarádech?“

Jak se vám žilo s takovou láskou?
Žil jsem ve strachu, že se jí něco stane. Existují nemoci. Když mi byly tři roky, měla otravu krve. V nemocnici se k ní chovali strašně. Vrchní sestra ji bila, aby ji zachránila.

Kdy zemřela?
Role se obrátily. Dokud žila, měl jsem strach, že zemřu dřív než ona. Jednoho večera za ní do pokoje přišel doktor a zase odešel. Ona ho doprovodila ke dveřím. Zavřela dveře a cestou k posteli zemřela. A ta místnost nebyla velká.

Jak jste to udělal, abyste dokázal mít rád jiné lidi?
Never compare. Never compare. Ale vyčítám si, že jsem nebyl milý na otce. Matka se mu smála.

V čem byl směšný?
Neuměl říct ne.

Smála se mu před vámi?
Ano, říkal mi: „Klidně mě o něco požádej, ale ne před matkou.“

Vybral jste si stranu, byl jste s ní proti utlačovaným, tedy na straně utlačovatelů?
Hrála na housle. Později jsem se dozvěděl, že její učitel říkal: „Ona nemůže udělat velkou kariéru. Je příliš zaujatá sváděním.“ V Paříži jsem zpočátku vlastnil noviny. Samozřejmě měla právo je číst. Řekla mi: „Opravdu musí všichni vědět, že jsi pitomec?“ Zasměje se.

A to vám nevadilo?
Ne, miluji small talk.

Co to podle vás je?
Lehkost. Lehkost, když je dobře udělaná. Je to lehké a oduševnělé používání francouzštiny. Pro mě jsou důležité jen přítomný čas a přítomnost.

Rád čtete a knihy nejsou small talk. Pokud je pro vás důležitá jen přítomnost, co vám přináší četba?
Dává mi vše, co pro mě není důležité. Uvnitř jsem velmi sobecký a lhostejný, a proto nic nedramatizuji. Pro mě je důležité to, co dělám. Ne to, co jsem udělal. Nesnesu pomyšlení, že bych nemohl v práci dělat to, co chci. Nesnesu, když mě někdo do něčeho nutí. A nikdo mi nesmí říct: „Nemůžete.“ Mám věci, se kterými nejsem spo- kojen. Ale postarám se o ně sám.

A co únava?
Spím sedm hodin. Takže ji neznám. Co se týče psychoanalýzy, moje matka říkala: „Když je člověk inteligentní, zná otázku, ale zná také odpověď.“ Lou Andreas-Salomé, první psychoanalytička navazující na Freuda, řekla Rilkemu: „To nikdy nedělej, zabíjí to kreativitu.“

Ano, ale není to pravda.
Zasměje se. Když jdu po přehlídce pozdravit publikum, mám strach,
že odtamtud odejdu sám.

Proč?
No, víte... Viděla jste, jak někteří na pódium přibíhají? Tato falešná radost ze života je směšná.

Reklama
Reklama
Reklama
Aktuální číslo
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole