Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

PANDEMIE V ŽENSKÉM RODĚ: Silné příběhy naděje, lásky i bolesti z celého světa

Foto: Getty images/20.5.2020
Prožíváme něco, co v novodobé historii nemá obdoby, a útěchou nám může být jen to, že nebezpečí čelíme společně. 12 výjimečných žen z celého světa se s námi v době, kdy krize vrcholila, podělilo o své příběhy plné síly, naděje, bolesti i lásky.

DOJEMNÝ MAIL, Marie Geukens, Belgie
Od kamarádky a bývalé kolegyně Miek Hylebos, která žije v Madridu, jsem dostala tento srdcervoucí e-mail: „Moje maminka Lieve Hylebos (†89) prohrála krátkou a nespravedlivou bitvu s koronavirem a opustila nás 19. března 2020. Byla to nejlepší máma, jakou jsme si mohli představit. Vždy pozitivní, připravená pomoci moudrou radou. Do jejího útulného domu se sjížděla celá rodina a spousta přátel. Bude nám moc chybět, ale jsme nesmírně vděční za to, co nám dala. Odešla přesně tak, jak chtěla. Byla nemocná pouhý týden, žila nezávisle a byla velmi aktivní až do onoho posledního týdne. Jako zdravotní sestra v důchodu pak v nemocnici odmítla dostávat zvláštní péči, protože chtěla zajistit místo pro mladší pacienty.“  Miek nasedla na poslední letadlo do Belgie a dorazila akorát včas, aby se rozloučila s maminkou. Zářilo slunce, na hřbitově byly jen 4 děti Lieve a jejích 9 vnoučat...

IMUNOLOŽKA, Christina Freuler, Argentina
Německá nemocnice v Buenos Aires je prvním zařízením v Argentině, které přijalo pacienta s koronavirem. Šéfka tamní infektologie vypráví: S touto pandemií z mého pracovního života zmizela rutina, už nemám rozvrh a nikdy nevím, kdy se dostanu domů. Kromě toho jsem neustále bombardována informacemi z vědeckých i vládních kruhů, se kterými se musím seznámit, abych byla schopná kvalifikovaně rozhodovat. Pokud jde o můj osobní život, nemám volný čas, o vše doma se stará partner. Naštěstí jsou děti už dospělé. Prázdné hnízdo je pro mě nejlepším scénářem, dovoluje mi soustředit se na tuto pandemii. Momentálně je to neuvěřitelně vyčerpávající kolotoč, ale myslím, že za pár měsíců se vše vrátí do starých kolejí. Práce na infekčních chorobách je obecně podhodnocena. V době epidemie jsme důležití a neseme čím dál větší břímě, ale to se nikdy nepromítá do odměny. Bylo by dobré to změnit.

MANŽEL NA JIP, Gema López, Španělsko
Třetí den celostátní karantény dostal můj manžel Javier vysokou horečku. Říkala jsem mu: „Javi, máš koronavirus“, ale on odpověděl jen: „To je nemožné, jsi blázen.“ Dala jsem mu nějaké léky, ale teplota neklesala pod 37. Šestý den vstal velmi unavený, pouhé osprchování ho vyčerpalo. Špatně se mu dýchalo. Vyrazili jsme do nemocnice. Potvrdilo se, že má v jedné plíci začínající výrazný zápal plic, v nemocnici zůstal. Druhý den přišly výsledky testu: pozitivní. Zápal se rozšířil i do druhé plíce, Javier musel na JIP. Naštěstí ho neintubovali, protože se mu dařilo dýchat přes masku. O čtyři hodiny později mi zavolali, že plíce reagují a že zbývá jen snížit otok v plicích a několika dalších orgánech. Javier je dodnes na JIP. Lékaři říkají, že tam bude, dokud se nedostane zpět na svou plnou dýchací kapacitu. Vroucně se modlím za něj i za všechny zdravotníky.

S MIMINKEM, Dora Kránicz, Maďarsko
Má dcera se narodila 22. února. Když jsem šla do nemocnice, bála jsem se, že za námi jejího tátu nepustí. Nakonec u porodu císařským řezem byl, ale po třech dnech přišel zákaz návštěv. Panika v té době vrcholila. Ponořit se do článků souvisejících s koronavirem asi nebyl nejlepší nápad, ale přesně to jsem udělala. Po návratu domů mě navštívila moje matka – s rouškou a po důkladné dezinfekci rukou se mohla podívat na miminko ze vzdálenosti dvou metrů. Bylo to bizarní a smutné: na tuto chvíli čekala celý svůj život, a nemohla si svou první vnučku ani pochovat. Mí nejlepší přátelé možná uvidí moji dceru poprvé, až jí budou tři nebo čtyři měsíce... V tomto psychicky a fyzicky extrémně stresujícím období se budu muset obejít bez přátel, rodiny, čerstvého vzduchu a pomoci. Od této chvíle budu mít strach, dokud tu virus bude. Možná i potom – myslím ale, že o tom je celé mateřství.

SINGLE ŽIVOT, Olivia Adams, Velká Británie
V době, kdy jsem vyrazila na rande, se koronavirus šířil po celé Británii, vláda ale nevydala opatření proti socializaci. V metru jsem na sobě cítila pohledy ostatních: byl pátek večer a připadalo mi, že jsem jediná, kdo má make-up a míří do centra. Na ulici se nehrnuly davy lidí z různých hospod a barů, bylo tam jen pár pochmurně vyhlížejících mužů s půllitry, ztracených v myšlenkách. Nebyl slyšet smích, zmizelo opilecké hlaholení i náklonnost mezi lidmi. Londýn byl utlumený a smutný. Rande za moc nestálo (ta atmosféra mu nepomohla) a další už nebude. Místo seznamování online jsem poté vydezinfikovala dům a připravila se na sociální izolaci. Pokušení oslovit bývalého je vzhledem k nedostupnosti jiných mužů dnes lákavé; doporučuji proto aplikaci Houseparty, která je pro video pokec s přáteli nejlepší. A koneckonců se vždycky můžu vrátit k tomu Australanovi, s nímž jsem prožila románek: budeme si posílat dopisy a balíčky s dezinfekcí...

Celý článek si přečtete v květnové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích nebo si ji můžete objednat na našem webu z bezpečí domova a pošleme vám ji až ke dveřím. Doprava zdarma! 

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama