Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

NIKOLA LUKAČOVIČ: Letět svůj sen

Text: Ivona Bromová, Foto: Benedikt Renč/26.11.2019
Jako malý kluk snil o létání, aby se mohl přiblížit Měsíci a hvězdám. Později začal oceňovat i skutečnost, že když je blíž k nebi, všechny problémy zůstávají na zemi. Aviatika představuje pro Nikolu Lukačoviče lásku na celý život. Bezpodmínečnou, ryzí a prověřenou časem.

Vybavíš si ještě dobu, kdy jsi začal o létání snít? 
Jen zprostředkovaně od svých rodičů. Tenkrát mi mohlo být tak sedm nebo osm let. Táta na to vzpomíná: „Niky, jednou ses probudil a řekl jsi nám: ‚Měl jsem sen, budu lítat.‘“ Začalo to tím, že jsme s bráchou Ivem lepili plastikové modely letadel. Od třinácti let jsem pak chodil do aeroklubu na Letiště Točná, kde mi rovnou řekli, že se budu muset nejdřív učit teorii a brigádničit. Do kabiny větroně jsem poprvé usedl už po roce. Ivo na začátku říkal, že tenhle dril pro něho není, že se radši bude věnovat počítačům, a já ať se zaměřím na létání. On byl prostě lídr odjakživa. A později propadl létání úplně stejně jako já.

Létání se věnuješ přes třicet let. Dokáže tě ještě něčím překvapit, nebo se pro tebe stává rutinou? 
Je to fantastický obor, ve kterém se potkávají technické znalosti s přírodními vědami. I kdybys každý den letěla z bodu A do bodu B, nikdy ten let nebude stejný. Vždycky je něčím specifický a mnohdy taky překvapivý. Ať už kvůli změně počasí, rychlosti větru, dešti, teplotě, bouřce, sněhové vánici, východu nebo západu slunce. Létání vnímám jako dotyk s přírodou, proti níž nebojujeme, ale se kterou se snažíme prostřednictvím našich znalostí a techniky souznít, aby byl let bezpečný.

Kolik času jsi už strávil ve vzduchu? 
Mám nalétáno přes 5000 letových hodin. Každý pilot si o jejich počtu vede povinně záznamy. Dá se z nich potom vyčíst, na jakých typech letadel a za jakých podmínek jeho lety proběhly. Díky tomu jsou naše praxe a zkušenosti snadno měřitelné.

Jaké to je, být pracovně tak často mimo domov?
Navštívil jsem vzdálená místa jako Zanzibar, Gabon, Argentinu, Galapágy nebo Havaj. Čím déle bývám pryč, tím víc zjišťuju, jak je naše země krásná, a těším se zpátky.

Míváš tam nahoře pocit, že ti patří svět? 
Částečně ho asi mají všichni piloti. Ale přesnější definice by zněla: Dobře, že jsem tady nahoře, protože všechny problémy zůstaly tam dole. Líbí se nám pohled na zem a mraky z výšky. Měsíci a hvězdám jsme v tu chvíli blíž.

Celý rozhovor si přečtete v prosincové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích.

Čtěte také:
Co dělá z Kláry Kolouchové SUPERŽENU?
LETUŠKY RADÍ: Tenhle nápoj byste v letadle raději neměli nikdy pít

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole