Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

MARIE ŠABACKÁ: Život v ledu

Text: Barbora Häckelová, Foto: Rudolf Havlík/23.1.2020
Marie Šabacká (39) zkoumá mikroorganismy polárních oblastí, a domovem se jí tak na podstatnou část roku stává zmrzlé království na ostrovech v Severním ledovém oceánu. 

Vzpomenete si, čím vás překvapil první pobyt v polární oblasti?
Určitě, první výpravu na Špicberky mám pořád v živé paměti. Všechno pro mě bylo nové. Navíc probíhala dobrodružnějším stylem, než jak jezdíme dnes. Přiletěli jsme na letiště a měli pokračovat polskou lodí, ale kapitán zjistil, že mu nefunguje pumpa. Jeli jsme na smetiště, kde našel čerpadlo z pračky a namontoval ho do lodi, což trvalo několik hodin. Vypluli jsme až o půlnoci, a pořád bylo světlo. Pak jsme místo jediného dnu pluli kvůli počasí dny tři a mně bylo strašně zle... Překvapilo mě také, jak mokro všude bylo. Na ledovci i v tundře bylo obrovské množství vody, často jsem chodila v rybářských holinách.

Jak to daleko od civilizace probíhá v takové té každodennosti, co třeba hygiena?
V terénní stanici nemáme klasickou koupelnu, sprcha je možná jen venku. V Antarktidě jsme v tom směru byli limitovaní, mohli jsme se koupat jen jednou týdně a použít dva litry vody, protože se veškerá vyprodukovaná voda odvážela vrtulníkem. Na Špicberkách takto omezení nejsme, ale přesto jde hygiena malinko stranou. Stanice totiž není úplně vyhřívaná, člověk rychle prochladne. Snažím se každý den umýt v potoce, kde má voda 1 stupeň. Taková ta větší sprcha s umytím vlasů pak přichází na řadu jednou týdně.

Jak vypadá běžný den na polární stanici, je vůbec takový?
Není. Někdy pracuji na terénní stanici, pak také máme stanici v hlavním městě, kde učím na univerzitě, máme i výzkumnou loď, takže se to liší. Řekněme ale, že se v terénu se studenty večer dohodneme, jaký je plán na zítra. Když například potřebujeme čluny, je třeba se s ostatními na stanici domluvit. Při snídani pak zhodnotíme aktuální počasí, podmínky na moři. Rozdělíme si úkoly, zodpovědnosti. Zakotvíme člun a vyrazíme na ledovec, cestou musíme stále hlídat bezpečnostní situaci, počasí, ale třeba i to, zda tam nejsou medvědi. Dorazíme na místo zájmu, odebíráme vzorky, provádíme měření. Dáme si tam třeba nějaký oběd a vrátíme se na stanici, kde po večeři ještě pracujeme v laboratoři. 

Zmínila jste oběd na ledovci – jak to vůbec vypadá se zásobováním potravinami? Mám pořád představu plechovek s lunchmeatem... 
Konzervu si někdy i beru, je to lepší než sušenky! Vždy byl problém získat čerstvé potraviny, ale teď je naše terénní stanice na místě, kam se dá doplout turistickou lodí, a také díky další stanici v hlavním městě se občas k ovoci, zelenině a čerstvému chlebu dostaneme. Nestrádáme! (smích)

Pociťujete nějaký rozdíl mezi ženami-vědkyněmi a muži-vědci?
V terénu ne, tam je to spíše o lidech. Ale obecně v biologii je to tak, že při studiu jsou až do magisterského studia ženy a muži vyrovnaní. V doktorandském pak muži začínají maličko převažovat, a čím výš jdeme, je ten rozdíl v počtu výraznější v neprospěch žen. Věda je obor, který se nedá dělat na půl úvazku, takže skloubit ji s mateřstvím je obtížné. Po dvou třech letech je těžké se do ní vracet, je totiž třeba mít tým, práci, která pokračuje. Proto se říká, že rozhodnout se pro mateřství je nejlepší už při doktorandském studiu, v začátcích kariéry.

Osobně pracujete raději s ženami, nebo s muži?
Preferenci nemám. Naše pracovní prostředí selektuje lidi, ti, kteří na výzkum přijíždějí, jsou nadšení, motivovaní. Asi jen pět lidí ze sta bylo – bez ohledu na pohlaví – komplikovaných. Asi nejlepší je, když je tým namíchaný, kluci i holky. 

Co byste na základě svých zkušeností poradila mladé dívce, která by se chtěla stát polární bioložkou?
Je fajn být zvídavá, vyvíjet aktivitu. Věcem, které se mi v životě povedly, jsem věnovala hodně času, byla jsem přesvědčená, že mi to vyjde, šla jsem si za svým snem. Co jsem sama neměla, a přesto bych to vřele doporučila, je mít nějakého mentora. Najít si někoho, kdo dělá něco, co mi přijde zajímavé, nebo žije tak, jak se mi líbí, a zeptat se ho, jakým způsobem se k tomu dostal, jak toho dosáhl, a trošku ho imitovat, případně i požádat, zda by mohl poradit a pomoci. Obklopovat se inspirativními lidmi. Dnes je i díky sociálním sítím jednodušší navázat s naším vzorem kontakt nebo se také zapojit do nějaké skupiny se specifickým zájmem, jako jsou polární kraje. Důležité jsou i jazyky, v angličtině je v našem oboru více informací i příležitostí.

Jaké jsou vaše sny do budoucna?
Od letošního 1. ledna jsem nově vedoucí Centra polární ekologie, takže teď je přede mnou nelehký úkol naše oddělení pozvednout, rozšířit a zkvalitnit tamní vědu. Na to se teď tedy budu soustředit na zvýšení prestiže polární vědy v České republice.

A v osobní​ rovině?
Ještě založit rodinu!

Čtěte také: Co je to "THE DREAM GAP PROJECT"?

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama