Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

UTÉCT, TO CHCE ODVAHU: Podivuhodný příběh kolumbijských uprchlíků

Helena Christensen/5.8.2015

Seznamte se s ženami, které vyhnali z domova. Jsou křehké a neuvěřitelně silné zároveň. Jejich rodná Kolumbie je jednou ze zemí s nejvyšším počtem uprchlíků. Speciální zpravodajka Marie Claire posbírala jejich příběhy mezi lekcemi rapu, domorodými tanci a nad gulášem z leguána.

Cesta do Kolumbie s  Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky (UNHCR, United Nation High Commissioner for Refugees), během které jsem měla výsadní právo poznat úžasné ženy, právě skončila. Mohu jen konstatovat, že pobývat v jejich komunitách, hovořit s nimi a dokumentovat jejich příběhy, pro mě znamenalo výjimečnou příležitost. Kolumbie má 48 miliónů obyvatel, z nichž zhruba 7 tvoří vyhnanci, donucení opustit místa, odkud pochází. Je to téměř jako vyhnat z bytů obyvatele celého Hong Kongu. Ozbrojený konflikt, který přinutil tolik lidí dát se na útěk, zuří už 50 let a není naděje na jeho brzký konec. Kolumbijský utečenec je nucen opustit svůj domov v průměru pětkrát za život. Rozsáhlé oblasti země jsou stále pod vlivem ozbrojených skupin jako je Farc (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie), Eln (Národní osvobozenecká armáda) a Epl (Lidová osvobozenecká armáda), které nelítostně uplatňují svou moc a často nutí  obyvatele k útěku zastrašováním a sexuálním násilím.

Chtěla jsem přiblížit příběhy těchto žen, často jsem je fotografovala přes otvory v plastových fóliích, které chrání před deštěm jejich provizorní chýše. Jako by to byly metafory děr, které nosí ve svých srdcích, po ztrátě domova, komunity, života, na který byly zvyklé. Vedle nich jsem se zamýšlela nad tím, jaký skutečný význam má cítit se v bezpečí, obklopení a chránění teplem a láskou svých bližních. Bez toho bych se cítila bezbranná, zbytečná a sama. A přesně toho všeho se ony musely vzdát. Ale v jejich společnosti jsem se i nasmála. Jako tehdy, když nám nějací chlapci přinesli dva obrovské leguány a pak je jako by nic, před našimi užaslými zraky, rozřízli od krku až po ocas a nakrájeli na kousky, aby nám připravili oběd, který jsme, ač hladoví a zmožení po úmorném dni, nedokázali pozřít.

Vydala jsem se na cestu do osady Soacha krčící se na vrcholu písečného lomu, zhruba hodinu cesty od Bogoty, a seznámila se s neskutečnou jednačtyřicetiletou Maribeth, kuchařkou a učitelkou tradičních tanců ve čtvrti Altos de La Florida. Matka čtyř dětí ve věku od šesti do devatenácti let prodává úžasná jídla: pokrmy vařené v páře s rýží, masem a spoustou koření, zavinuté do banánových listů. Zbožňuje tradiční tanec chocoano a učí ho obyvatele chudinské čtvrti. Když tančí, je šťastná. „Když tančím, moje duše je svobodná, a jako bych byla v jiném světě“. Když bylo Maribeth sedm let, vyhnali ji z departmentu Chocó a ozbrojené stráže jí zastřelily matku a sestru. Utekla a do svého rodného města se už nevrátila. „Na to, abych se vrátila, mám příliš velký strach. A pak, už je to dávno. Ale teď mám sen: chci si otevřít restauraci v Bogotě a dál učit děti tanec. To mi stačí“.¨

Celý článek najdete v spnové Marie Claire

  

Foto: Courtesy of Marie Clairewww.unhcr.org/helena

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole