Přejít k hlavnímu obsahu

Tomáš Baldýnský o tom, proč si rád sám vypere

Tomáš Baldýnský/11.12.2014

Peru rád. Dokonce tak rád, že mí ženští přátelé kroutí hlavami a podezřívají mne z pozérství, z tváření se radostně tam, kde radosti není, ani nemůže být, v podstatě z jakési mužské varianty předstírání orgasmu. Přitom je to snadno k pochopení: muži jsou po celé dětství a mládí ujišťováni matkami, že praní je něco, co nezvládnou, co prostě není pro ně, co budou muset holt nechat na matkách. Co na tom, že se odstěhují, dokud se každou sobotu objeví přede dveřmi s taškou prádla, pupeční šňůra ještě drží. Není divu, že muž po každé úspěšné pračce cítí vítězství. A to ne ledajaké, ale vítězství fundamentální, vítězství na nepřátelském území, vítězství zbraněmi nepřítele. Něco jako kdyby se naučil kojit. Ženy, oproti tomu, jsou svými matkami od dětství ubezpečovány, že praní je činnost, kterou budou muset provádět do konce života, chtě nechtě, za všech okolností včetně jaderné války. A kterou jim – podobně jako zašívání – nikdo neodpáře. Takže – podobně jako černošský otrok prostě nemůže vidět, jak zábavné je procházet se po poli a sbírat ty bílé chundelaté kytičky – nemohou ani ženy vidět, jak zábavné, snadné a vhodné pro každého praní může být.

Nepředstírám, že mé prací bitvy byly korunovány výhradně úspěchy. Má oblíbená vlněná ušanka se po jednom praní změnila v součást garderoby medvídka mojí dcery (ale i tomu je trochu těsná), barvu kdysi zářivě bílého trička s nápisem ZDENĚK TROŠKA JE BŮH, které jsem nosíval do posilovny, bych dnes viděl spíše jako „do sebe zahleděnou šedou“ a vůbec bych se tu vlastně chtěl omluvit všem ženám za poťouchlost – jistě mužských – konstruktérů praček, kteří je všechny vybavily skrytými kapsami s barvou, co v náhodných intervalech obarvuje prádlo na růžovo či bleděmodro. Byl to hloupý vtip a musí se s tím přestat. Ale až na těchhle pár incidentů jsem se svým praním spokojen. A moc dobře si uvědomuju, že mi měkounké a voňavé prádlo dokazuje, jaký hustý tvrďák, který dokáže obstát v nepřátelském světě, vlastně jsem. Škoda, že ženy tohle pocítit nemohou. Ne, že bychom jim nechtěli ten pocit zpřístupnit. Proč si mimochodem myslíte, že snad každý otec koupí své dceři do prvního bytu vrtačku? Z plezíru? To jistě ne. A už jste někdy viděli, že by ji některá z nich použila? Ne. A mají dobrý důvod. Protože tam, kde muži cítí vítězství při pronikání do světa žen, ony cítí jen smutek, že jsou na všechno samy. Ale zase to kojení, to musí být super pocit.

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole