Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

CESTA DO BEZPEČÍ: Příběhy žen, které uprchly ze Sýrie

Zuzana Vlasatá/10.11.2015

Mluví se o nich jako o uprchlické vlně či uprchlické krizi. Přitom jde na prvním místě o lidi. Sta tisíce lidí a sta tisíce příběhů. A všichni mají jedno společné. Hledají bezpečí.

Je podzimní sobota a v jihomaďarském městě Szeged skoro třicet stupňů. Ulice vypadají úplně klidné. Ospalý ráz místa narušují jen dva přeplněné autobusy doprovázené blikajícími policejními auty. Že se nedaleko odtud děje něco neobvyklého, dává tušit i stan Migration Aid – dobrovolnické organizace poskytující pomoc uprchlíkům – postavený před hezkým, prosvětleným vlakovým nádražím se secesními prvky. Asi dvanáct kilometrů odtud, v obci Röszke, která leží na samé hranici se Srbskem, už to vypadá úplně jinak. Tisíce běženců z Blízkého východu zde prožívají další kapitolu svých pohnutých životních osudů. Dnem i nocí tudy procházejí do vytoužené, bezpečné Evropské unie. Nebude to však trvat dlouho. Maďarsko pár dní po naší návštěvě zdejšího provizorního uprchlického tábora uzavře své hranice plotem s žiletkovými dráty, který – jak symbolické – stavějí vězni.

U BRÁNY DO „LEPŠÍHO SVĚTA“

Je něco po poledni. Pomáhám Maji, své česko-palestinské kamarádce, která si do Röszke přijela s přítelem Tomášem vyzvednout svého bratrance-uprchlíka, vykládat z auta před nádražím oblečení, balenou vodu a další dary pro Migration Aid. V ten samý okamžik se po kolejích ze Srbska do Röszke blíží spolu se stovkami dalších běženců dvacetiletá Rohat a její o pět let starší sestra Heva.  Je jim horko, potí se, mají žízeň. Rohat nese na rukách ani ne tříletou holčičku Rouslen. Heva vede za ruku o něco staršího chlapce Roniho. Každá z žen má na zádech batoh a v ruce igelitku s jídlem a pitím. Nepohodlnou cestou po železničních pražcích šlapou asi pět kilometrů. Nejprve v Röszke potkávám Rohat s unavenou holčičkou v náručí. V davu lidí mě zaujme hlavně proto, že na hlavě nemá hidžáb, ale sportovní kšiltovku. Zdravím ji „salam alejkum“, na což odpovídá mimo jiné skromným až plachým úsměvem. S pomocí pár základních anglických vět, které ovládá, hned pochopím, že je na útěku jen se sestrou a dětmi. Žádná mužská opora, to se tady často nevidí. Vedu Rohat na místo asi tři sta metrů na dohled před námi. Hlavou se mi honí Glastonbury, Woodstock a Czech- Tek. Udusaná louka, stany a hromady odpadků připomínají hudební festival. Chybí jen pódia, kapely a alkohol. Ve skutečnosti se ale jedná o provizorní uprchlický tábor, který tu v posledních dnech vybudovali dobrovolníci z mnoha evropských zemí. Maďarský stát dodal jen několik málo mobilních toalet, policii a autobusy, které odtud uprchlíky postupně odváží – nikdo ovšem neví přesně kam a proč.

Z ALEPPA DO DÍRY U SRBSKA

Rohat má na sobě kromě kšiltovky džíny, tenisky, bílé tričko s obrázkem a na zápěstí výrazné hodinky s třpytivými kamínky. Vypadá evropsky, ale snadno bych si ji dovedla představit v uniformě kurdských bojovnic proti Islámskému státu. Heva působí křehčím dojmem. Je také oblečená do džín, k nimž má slušivou růžovou košili, šedivý svetřík a na očích výrazné sluneční brýle s bílou obroučkou. Jak zjistím o pár minut později během rozhovoru, který absolvujeme na umolousané květované dece vytažené z hromady použitých pokrývek, karimatek, oblečení a jídla, sestry jsou Kurdky a přicházejí ze syrského Aleppa. Pět let trvající válka v jejich domovině vyhnala do zahraničí už hodně přes čtyři miliony lidí, miliony dalších se přestěhovaly do o něco bezpečnějších míst přímo v zemi.

Moje přítelkyně Maja nám tlumočí, mluví perfektně arabsky – v různých zemích Blízkého východu prožila půlku svého života. Vysvětluje Rohat a Hevě, co je nyní čeká. Sama odtud chtěla k příbuzným v Německu odvézt svého bratrance s neteří a tříměsíčním miminkem. Než jsme ovšem dojeli na místo, přišla jí zpráva, že je maďarská policie přemístila autobusem do tábora v Debrecenu. Doporučujeme syrským sestrám, aby se nesnažily uniknout maďarským úřadům do okolních kukuřičných polí a hledat cestu do vytouženého Německa na vlastní pěst či s převaděčem. Bezpečnější pro ně bude vystát nekonečnou frontu na autobus.

NEJDE O NAŠE SNY, JDE O ŽIVOT

 Rohat s dětmi a starší sestrou Hevou jsou na cestě osmnáct dní. Vzaly si s sebou jedno náhradní oblečení a ještě se neměly kde osprchovat. Dvakrát si umyly vlasy balenou vodou. „Vši zatím nemáme,“ říkají omluvně a usmívají se. Na to, co mají za sebou, vypadají skvěle. Nejdříve se vydaly z Aleppa s převaděčem do tureckého Izmíru. Za dvanáct set dolarů na osobu přepluly na gumovém člunu v čtyřicetičlenné skupině, kde bylo patnáct dětí, na řecký ostrov Lesbos. Pašeráci uprchlíkům povolují jen malé zavazadlo, snaží se do člunů vměstnat co nejvíce lidí. „Všichni dostali záchranné vesty. Děti cestou zvracely a brečely. Všude bylo mokro. Trvalo to dvě a půl hodiny,“ popisuje Heva. Na otázku, zda umí plavat a zda ví, že při těchto plavbách už mnoho lidí zemřelo přikyvuje: „Věděly jsme, že to může být sebevražda. Ve várce po nás se utopili dva dospělí a dítě…“ Zní to jako šílenství. Jenomže Rohat, Heva ani tisíce dalších lidí jako jsou ony dvě toto nebezpeční nepodstoupily z rozmaru. „Náš dům spadl při bombardování, otec zemřel. Ve městě nyní zůstává akorát naše matka s nejmladším bratrem, který prakticky nevychází z domu, protože by okamžitě musel narukovat za Asada nebo Islámský stát. Každý by chtěl odejít,“ vysvětluje Heva.

Celý článek najdete v listopadové Marie Claire

 Foto: Stanislav Krupař

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama