Přejít k hlavnímu obsahu

KLÁRA KOLOUCHOVÁ: Cesta je cíl

Foto: Petr Jan Juračka, Archiv/23.9.2019
V roce 2007 zdolala Mount Everest, tím však její „snění o kopcích“ neskončilo. Projekt, jehož cílem bylo pokořit druhou nejvyšší, zároveň ale nejobávanější horu světa, nazvala příznačně: DREAM 2K2. Letos 25. července po čtyřletém úsilí stanula na jejím vrcholu.

Pouhých pár týdnů před letošním zdoláním K2 jste si jakoby mimochodem „střihla” Kančendžengu, třetí nejvyšší horu světa…
K2 byla primární cíl, příběh, který se začal psát před čtyřmi lety. Po dvou pokusech z roku 2016 a 2018 jsem rozhodla, že letos je to naposled, ať už to dopadne jakkoli. A když jsem si promítla čas strávený přípravami, řekla jsem si – pojďme udělat všechno pro to, aby moje startovací pozice byla do třetice co nejsilnější. Vysoké kopce jsou o souhře jemných detailů. Jeden z hlavních faktorů je, jak se tělo v danou chvíli popasuje s nadmořskou výškou. Já své tělo už znám, na podmínky ve vysokých kopcích reaguji poměrně dobře, to ale neznamená, že to mám předplacené. Věděla jsem tedy, že aklimatizace ještě před tím, než na K2 vyrazím, by byla jen dobře. Když trénuji v pražské kotlině, honím fyzičku. Naběhané stovky kilometrů a hodiny v kruhových trénincích jsou ale jen nutný předpoklad k tomu, abych vůbec mohla někam vyrazit. Pak je tam ta proměnná, kdy je třeba vše zúročit v podmínkách, které pro mě nejsou přirozené. Nemám bonus, jako mají naši fantastičtí šerpové, kteří se běžně pohybují v pěti tisících metrů n. m. Takže jsem si řekla, že chci-li do přípravy vložit maximum, měla bych zahrnout i jakýsi „tréninkový“ výšlap. Zvažovala jsem různé varianty, ne tak extrémní, jako je Kančendženga. A v tu chvíli jsem se spojila s Tashim Tenzingem, což je můj lezecký parťák z Everestu. Radil mi, že by si před K2 dal ještě jednu osmitisícovku, aby se tělo rozdýchalo, popralo se s nadmořskou výškou. A navrhl právě Kančendžengu. A já jsem si uvědomila, že má pravdu. Znamenalo to sice, že si střihnu ne jednu, ale dvě expedice v relativně krátkém časovém rozmezí, ale cítila jsem, že tohle je ta správná cesta.

Jste vdaná, máte dvě děti, jedenáctiletou Emmu a pětiletého Cyrila – jak na tuto novinku reagovali doma?
Probrala jsem to primárně s manželem a pak s mámou a tátou, díky nimž rodina v mé nepřítomnosti funguje. „Jela bych na takový menší výlet,“ říkala jsem. „Co tím myslíš?“ ptali se. „Že bych si před K2 dala ještě jednu osmitisícovku…“ Jejich reakce mě příjemně zaskočila, jednoznačně prohlásili, ať do toho jdu.

Jak s rodinou z velehor udržujete kontakt?
Dnes už je svět propojený, ovšem jsou místa, kde signál se vzrůstající vzdáleností od civilizace mizí, a tam nastupuje satelitní telefon. Když jsme v horách, máme taky GPS, chytré komunikátory... V podstatě ten kontakt je tak intenzivní, jak ho chcete mít. Ale upřímně – já ho nevyhledávám. Telefon mám u sebe pro případ nouze či když opravdu potřebuji své blízké slyšet. Ale když odjíždím, snažím se řízeně odstřihnout. Je to totiž kontraproduktivní. Na kopci se snažím soustředit sama na sebe. Potřebuji myslet na to, že jsem zdravá, dobře jím, spím, že jsem připravená. Když lezu, soustředím se na každý krok, nemůžu si dovolit udělat chybu. Vím, že rodina se má dobře, že je o ně postaráno, že tam není dysbalance ve smyslu, že by trpěli, když s nimi nejsem. Takže na chvilku z mého zorného pole mizí.

Celý článek si přečtete v říjnové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích.

Čtěte také:
ANTONIE FORMANOVÁ: Na slavné jméno nespoléhám
Jak dává Alžběta II. svým poddaným tajné signály?
TRAVEL: Podívejte se do malebného Porta

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole