Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

KATEŘINA DUŠKOVÁ: "Těším se na každý nový den"

Text: David Laňka, foto: Ivy E. Morwen a archiv K. Duškové/31.1.2020
Zastihnout producentku Kateřinu Duškovou je v těchto dnech opravdu nesnadné. Kromě toho, že vede Divadlo Na Maninách, že jí za pár týdnů čeká uvedení filmu do kin, že v lednu uvedla do života dva velkolepé hudební projekty, které objíždějí haly po Česku, ji totiž za pár dní čeká již třetí ročník Českého plesu, který se svým manželem organizuje, a který platí za nejelegantnější ples u nás. První otázky tak zcela logicky směřovaly k němu.

Vzpomenete si přesně na okamžik, kdy se zrodil nápad uspořádat Český ples?
Vždy jsem milovala tanec a když jsem někdy v listopadu 2017 manželovi řekla, že bychom mohli jít na ples a vyjmenovala, kolik plesů se v Praze koná, tak jen tak prohodil že je Čech a že půjde až na Český ples. Řekla jsem mu: Tak dobře, ale to si ho musíme udělat, protože Český ples není. No a za tři měsíce se konal první ročník (smích).

To je tedy akčnost. Jakou jste o něm tehdy měla představu?
Chtěla jsem, aby byl krásný, noblesní a aby to byl pro všechny především nezapomenutelný zážitek. Naštěstí jsme si s manželem v tu chvíli neuvědomili, nebo nepřipustili, jaké množství práce, organizování a úkonů kolem toho bude, protože jinak bychom se do toho asi nepustili. Ale když už jsme to rozjeli, dotáhli jsme to, protože máme ve zvyku věci dokončovat.

Aby člověk naplnil představu o luxusní společenské akci, musí mít kolem sebe lidi a firmy, na které se může spolehnout. Podařilo se vám je najít?
Popravdě jsem měla i kousek štěstí, že se nám i přes některá prvotní nedorozumění podařilo najít skvělé kolegy a spolupracovníky. Ten první ročník, tím, jak jsme na něj skutečně měli jen tři měsíce, byl hektický, vše bylo strašně narychlo, ale podařilo se a myslím, že výsledek předčil očekávání.

Když jste stavěla koncept Českého plesu, vycházela jste z konkurenčních plesů? Patříte vlastně mezi jejich návštěvníky?
Vzhledem k tomu, že do té doby jsme s manželem byli pouze na plese Domova seniorů, který jsme tehdy provozovali, tak popravdě nebylo úplně čím se inspirovat, ale pochopila jsem, že nejdůležitější je navodit přátelskou, výjimečnou atmosféru, a to jsem se snažila i na našem plese.

Je každým ročníkem stále obtížnější překonávat laťku, kterou jste si nastavili?
Je. První ročník nastavil laťku skutečně vysokou, i díky tomu, že náš přístup nebyl komerční, ale chtěli jsme udělat něco hezkého a výjimečného. Vystupovali na něm Karel Gott nebo Marie Rottrová, a ty překonat, to je velká výzva.

Někde jste říkala, že přirozenou součástí této akce pro vás je, aby měla charitativní rozměr. Proč to tak cítíte?
Mě se na to špatně odpovídá. Nevím, proč to tak cítím, ale cítím to tak. A pokud mohu pomoci lidem, kteří to nemají v životě úplně jednoduché, ráda to udělám.

V předchozích letech se vám podařilo vydražit na dobročinné účely víc jak milion korun. Podle čeho vybíráte, kam nebo komu peníze půjdou?
Většinou je to na osobní doporučení, protože lidí, kteří potřebují pomoc, je tolik… Když řeknu, že výběr, pro koho budeme vybírat finanční prostředky, je hodně o pocitech, bude to znít asi zvláštně, ale prostě to tak nějak při výběru je.

Vedle toho jste ale také velmi aktivní na poli kultury. Vlastníte divadlo, organizujete halové hudební projekty. Obojí je v dnešní době velmi riskantní obor. Co vás vlastně na kulturní branži přitahuje?
Na začátku byla myšlenka pomoci lidem s demencí, a proto jsme nastudovali hru Zatmění, která poukazuje na problematiku Alzheimerovy choroby a přináší pochopení nejen pro ty, kterých se tato nemoc dotýká, ale i pro ty, kteří s nimi přichází do kontaktu. Kdo pochopí, může pomoci. No a jak jednou začnete s divadlem, když vidíte, jak se rodí nová hra, projekt a pak spokojenost diváků, kterým poskytnete zážitek, o kterém ještě pár dní po představení mluví, tak vás to prostě chytne.

Vaše Divadlo Na Maninách uvádí vedle komediálních her také dramata se společenským přesahem, kdy se znovu dostává ke slovu vaše touha pomáhat. Jak lidé na těžší kusy chodí?
Není to snadné. Lidi se v dnešní době chtějí hlavně bavit, ale myslím si, že je potřeba ukázat i pravdivé příběhy, které nám třeba pomou najít odpovědi na otázky, na které se stydíme nebo bojíme zeptat.

Kdo někdy přišel do styku s umělci, tak se musel utkat s tím, že jsou z hlediska termínů a domluv leckdy poněkud „bohémští“. Jak tohle zvládáte?
Dnes už jsem si zvykla. Ale na začátku to bylo pro mě bylo opravdu těžké, protože jsem zvyklá na to, že co se slíbí, to platí.

Podle čeho se rozhodujete, jestli tu danou hru nebo koncertní program začnete studovat? Musí to být vždy „láska“?
Musíte být přesvědčený, že to chcete, něčím vás to musí zaujmout. Jinak nemá smysl se do toho pouštět. Když jste „zamilovaní“, věříte tomu, a právě ta víra vám pomáhá překonat prvotní problémy a dotáhnout vše do konce. Navíc jsem přesvědčená, že láska do projektu investovaná, je z něj prostě cítit.

Jedním z vašich projektů je Belcanto, velkolepá halová show, ve které se zpěvák Daniel Hůlka vrací po dvaceti letech strávených v muzikálech k opeře. Co konkrétně vás třeba na tomto projektu zaujalo? Láká vás to, že právě vy ho vrátíte tam, odkud jeho hvězda vyšla?
Hlavně nás láká možnost přivést v dnešní době diváky na vážnou hudbu. Chceme, aby celý večer byl momentem, kdy se zastaví čas a vy se ocitnete ve světě hudby, noblesy, příběhů a emocí. No a Dan nás zaujal svou touhou vrátit se k tomu, co vystudoval. A kdo v poslední době zažil jeho pracovitost, nadšení a hlavně pokoru k hudbě, pochopí proč jsme ho do tohoto projektu oslovili.

Jak se vypořádáváte s tím, když některé projekty nemají třeba takový divácký ohlas, jaký by člověk čekal?
Snažím se pochopit, proč to tak je. Většinou to není o tom, že by hra byla špatná. Ale spíš jsem udělala chybu v tom, že jsem ji neuměla dobře nabídnout. Přesvědčit diváky, aby měli důvod přijít. Občas se to stane, ale musím zaklepat, že jsou to výjimečné případy.

Jako producentka musíte denně udělat desítky rozhodnutí, úkolovat, plánovat. Musela jste se to učit, nebo to v sobě přirozeně máte?
Nevím, zda to se v sobě mám, ale když vás něco baví, tak spoustu věcí zvládáte ani nevíte jak.

Zároveň člověk musí být dobrý psycholog, naučit se znát protistranu. Co vám v tom pomáhá?
Pravda. V dnešní době sociálních sítí, kdy si lidé navzájem lžou, se snažím pojmenovávat věci tak, jak jsou. Lidé na ni občas neumí reagovat, jsou překvapení, ale jedině s pravdou se někam dostanete, víte, na čem jste.

České prostředí je stále nastavené primárně na muže ve vedení. Setkala jste se někdy s negativní reakcí lidí, že jim má „vládnout“ žena?
Momentálně mě nenapadá, že by se to někdy stalo, a pokud ano, tak si to neberu osobně.

Co by podle vás dobré manažerce nemělo chybět?
Měla by umět naslouchat a chovat se k lidem tak, jak chce, aby se oni chovali k ní.

Vedle vší té práce ještě zvládáte péči o rodinu. Jak se vám to daří?
Toto je spíš otázka na manžela a na dceru. Nestěžují si, aspoň ne přede mnou. Nicméně pravdou je, že někdy nám chybí společný čas, abychom mohli být spolu více.

Máte nějaké chvíle, které si opečováváte výhradně pro rodinu, děti, manžela?
Divadelní prázdniny (smích). Ne jsem vděčná, že těch chvil je ještě hodně a opečováváme se navzájem. Rodina je pro mě na první místě a vážím si každé chvíle, kdy jsme spolu.

Jak vlastně odpočíváte? Máte nějaké pravidelné relaxační rituály?
V naší práci se velmi špatně nastavuje pravidelnost, ale chodím cvičit, na procházky se psem a strašně ráda jezdím na chalupu do Jizerských hor. Tam vypnu a relaxuji.

Kromě toho všeho, co jsme tu už zmínili, jsme zapomněli ještě na jednu oblast, a tou je filmová produkce. Do kin půjde snímek Poslouchej. Jak byste ho představila?
V dnešní době je spousta filmu, při kterých se budete bavit, smát a budou se vám líbit, ale druhý den si na ně ani nevzpomenete. U snímku Poslouchej se nebudete tolik smát, ale zcela určitě si ho budete ještě dlouho pamatovat. A musím říct, že herecké výkony Kristýny Podzimkové a Aleše Bilíka nabízejí opravdovost a vtáhnou diváka do děje. Je to film, který vás rozhodně překvapí. V dubnu jde do kin, tak se budete moci přesvědčit, že stojí za to.

Na co se v nejbližších dnech nejvíce těšíte?
Já se těším na každý den. Mám ráda svoji práci, rodinu a život se vším, co k němu patří.

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole