Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

KAROLÍNA PLÍŠKOVÁ: Životní Match point

text: Jan Boublík foto: Anna Kovačič/21.3.2020
Metr osmdesát šest talentu od boha, péče rodičů a vlastního soustředění. Karolíně Plíškové, antukové superstar, tenis nutit nemuseli. Jako malá mu podlehla sama. I proto se stala jednou z nejúspěšnějších českých hráček. A i proto je další osobností projektu Dream Gap, který motivuje malé dívky, aby věřily svým snům. 

Určitě nebudu jediný, kdo vám takovou otázku pokládá, ale přesto: Kdo vám dal první raketu do ruky? A vzpomenete si na ty první zážitky na hřišti či kurtu?
Těžko se mi na to už dnes vzpomíná, byly mi čtyři roky. My pocházíme z Loun, takže si vzpomínám, že první hodina byla tam, v lounském tenisovém klubu. Ale od úplného začátku nás velmi podporovali rodiče. Mamka s náma odjela to nejnezbytnější až do mých patnácti let a táta na nás zase dohlížel a dával tomu ten řád. Byli tým, nejde to tak, že by jeden chtěl a druhý ne, bez sebe navzájem by to nedali a my jsme pak všichni čtyři dohromady i s mým dvojčetem byli takový tenisový tým. Pamatuju si, že jsme tehdy na náš věk, ač jsme dnes obě vysoké, byly velmi malé a drobné. To nebylo obvyklé pro děti, které se chtějí věnovat naplno sportu. Proto jsme těch sportovních kroužků vystřídaly několik, a nakonec se chytil právě ten tenis, tam už si nás nechali. Začaly jsme chodit, pozvolně, hlavní je, že my jsme nikdy nebyly plánované jako hvězdy. Bylo to skutečně o přirozeném rozvíjení talentu. Nikdy jsem se necítila do něčeho nucená. Vždy jsem fungovaly na principu ‚Uvidíme, zkusíme, a pak se buď pojede dál, anebo ne‘. Ne že by nebyly dny, kdy se mi nechtělo na trénink, ale prostě jsme se s tím prostředím nějak tak přirozeně sžily. Myslím si, že to dokazuje i ta naše pozvolná a stabilní kariéra. Některý kluci a holky vystřelí a pak zas zhasnou, my jsme se pouze tak nějak přirozeně vyvíjely.   

Dokázala byste tedy říct, co je tou konkrétní věcí, co vás na tenisu tak fascinuje, že jste u něj zůstala a takto se mu oddala?
Ty perspektivy se liší, teď mám jinou motivaci než tehdy. Když ale budu upřímná a budu mluvit za sebe, jako dítě jsem to vnímala jako výhodu. Nikdy jsem nebyla studijní typ a ani jsem nikdy moc nechtěla jít naproti tomu, abych se ve škole zlepšovala, a my jsme měly už od druhé třídy individuální studijní plán. Takže byl to takový únik od školy, ale ne jenom. Mě na tom celém asi od prvopočátku bavila ta hravost. Jako rodina jsme tím pádem kvůli tenisu furt něco podnikali. Pak když jsem dospěla, jsem byla motivovaná úspěchem a, upřímně, i penězi, ale jak úspěchu, tak peněz jsem si už užila a vrátila se mi po letech čirá radost ze hry. Kdybych teď přestala hrát, tak by pro mě život asi skončil. (smích) Ano, nechce se mi na trénink, ale třeba za týden bude zápas nebo budeme s klukama hrát na strefování do terčů, pořád se něco děje a stále se na to těším, na různé soutěže a hraní.

Takže jste taková temperamentní soutěživá nátura?
Asi jo, ale je za tím i ta výchova. S rodiči jsme pořád hráli pexesa a karty. A díky tomu jsme si zvykli vyhrávat i prohrávat. A to je v tenisu taky velmi důležité. Když teď třeba vidím malé děti na tenisovém táboře, které se tam hroutí a rodiče na ně ještě dupou, tak je mi jich líto, protože když prohrajete a přijmete to, nutí vás to jít dál. A to je jedna z nejcennějších věcí, co nám rodiče vštípili.

Pomohlo vám to vnímat život víc s nadhledem?
Ne všechno se v životě překonává snadno, prošla jsem si hodně těžkými situacemi, ale asi mi to pomohlo. Snažím se držet v klidu a neprožívat třeba věci v afektu. Naši mi to takhle vysvětlili, že některé věci se zkrátka nedají ovlivnit a nemá smysl si s tím dělat nervy. My jsme jeden čas měly velmi těžké období a do toho jsme se snažily udržovat ten tenis, a to byl hlavní cíl, který nás stejně nakonec udržel pohromadě – a to, že naši nejsou spolu... No, jsou to jejich životy. Já se taky nebudu někoho ptát, když budu jednou přesvědčená, že se chci rozvést, i když pevně doufám, že se to nestane. Ani jednomu to nedávám za zlé. Navíc vidím, že děti z rozvedených rodin, ač si každý přeje mít kompletní rodinu, mají výhodu v tom, že jsou lépe vybavené do života, umí se na věci už v útlém věku podívat reálněji a sourozenci víc drží při sobě.

Mluvila jste o svých začátcích v Lounech. Jak vaše spolužačky či vrstevnice vnímaly vaši kariéru? Nepřišlo vám, že jste v některých rozpoznávala lítost, že jim se podobná šance nenaskytla?
Je fakt, že ve škole jsme byly za úplné zjevení. Chodily jsme tam – ani už nevím – snad jednou týdně a vždy jsme byly totální senzace. Mně přijde jako nesmysl, aby si někdo nešel za svým snem nebo aby bylo malým dětem odepřeno snít. V tenise se třeba někdy stává, že mají chlapi tendenci se nad nás ženský trochu povyšovat. Ale já si vždy říkala: „Jsem ženská a hraju jako ženská, a tak to je.“ Nikdy nebudu hrát jako chlap, to ani není v mých silách. A pak jsem přišla na to, že toho povyšování se stejně dopouštějí jen nesebevědomí chlapi. Já si třeba nemyslím, že bych nějak přišla o dětství tím, že jsem se věnovala tenisu. Jo, neměla jsem ho jako ostatní, ale zároveň jsem se zas podívala do světa, objela Evropu a získala nadhled, který moji spolužáci pak museli dohánět, takže ničeho nelituji a nemám pocit, že by mi něco scházelo. Děti, když to v sobě rozpoznají, by měly jít za svým snem. Jak jsem slyšela o projektu Dream Gap, tak z něj mám radost, myslím si, že by nikomu nemělo být bráněno ve vlastní realizaci.

Vy přitom sama podporujete nadané děti. Jak?
Několik let se aktivně věnuji svému nadačnímu fondu, snažím se podporovat tam, kde je to potřeba. Baví mě i práce s talenty, proto každoročně v létě pořádám tenisový kemp. Letos jsem ho kvůli olympiádě musela zrušit, tak už se těším zase na další rok.

Co byste poradila té čtyřleté, sedmileté či dospívající Karolíně při pohledu zpět?
Ať nic neřeší a nehrotí, že všechno se vyvine tak, jak má. My jsme sice nebyly pod tlakem, ale děti mají někdy tendenci věci vzdávat tak lehce, a to vidím i na těch, s nimiž pracuji.

Co je důležité pro to v tenisu uspět?
Soustředění a talent, a to v perfektní kombinaci. Jedno bez druhého nemá smysl. Vše se dá ale nacvičit. Chce to jen čas a vytrvalost. Tenisový život ubíhá rychle, ale zase je plný vzrušení. 

Jak se vám coby ženě tak nějak „dýchá“ v prostředí vrcholových sportovců? Není pravdou, že na testosteronové burcování si žena musí jednoduše přivyknout? A máte kolem sebe spíš trenéry, nebo trenérky?
Já jsem tak někde mezi oběma světy. Hraju s ženskými, takže mám kolem sebe hodně soupeřek a v poslední době jsem i trénovala s několika ženskými trenérkami. Zůstává fakt, že ženská si s ženskou pokecá jinak, a samozřejmě s ženskými, a to i s kamarádkami, jsem radši, protože se dokážeme lépe pochopit a vcítit se do sebe. Ale na druhou stranu jsem na chlapy hodně zvyklá, protože až na výjimky jsem výhradně trénovala s muži. Zjistila jsem, že v tenisu i životě jednoduše potřebuju obě ty energie. Protože tvrdé chlapské ruce, respektu a soustředění se nic nevyrovná. K muži coby trenérovi mám obecně větší respekt. Ne že bych ženy neuznávala, je to jen taková přirozenost. Potřebuji mít ke svému trenérovi respekt, a ne že bych byla nějak složitá, ale je u mě celkem těžší si jej získat.

Pověstná je ženská empatie: Když se potkáte se soupeřkou na kurtu, dokážete se do ní – někdy i nechtíc – vcítit? Třeba že by vám najednou bylo líto chyby, kterou udělala, ač vám tím nahrála?
No to je velmi zvláštní situace. V tenisu jsem na kurtě sama, zároveň tam ale sama nejsem. Pro dobrý zápas je vnímání hry soupeře nezbytností. Musím vnímat, co zahraje dobře a co zas špatně. Při té chybě si ale spíš řeknu: „Jé, tak to mi teď nechtíc nahrála“, a než aby mi jí bylo líto, tak si řeknu, že jí nejlépe uctím tím, že to zkusím proměnit ve svou výhodu a že tuhle šanci nepromarním. Není to posmívání, není to neúcta, naopak. Navíc když hraju s profi soupeřkami, tak ty se takových chyb většinou nedopouštějí, takže když už se tak stane, spíš jsem za to ráda a snažím se zápas tímhle pozvednout.    

A máte šanci se potkat se soupeřkami i mimo zápas a promluvit si upřímně jako žena se ženou?
Rozhodně, a se spoustou holek jsem ne úplně kamarádka, ale máme dobré vztahy, koneckonců sdílíme spolu šatnu. S některými i trénuju, máme společný hotel, takže se potkáváme mimo kurt často, a to pak dojde i na to, že se bavíme civilně, příjemně – o dovolených, zážitcích... Jsme schopné si pokecat a pak jít na kurt a odehrát to, aniž by se mezi námi vařila krev. Snažím se vyhrát, to je jasný, ale nejsou tam žádná dramata. V té špičce jsou navíc takoví profíci, že ti by něco takového ani nedovolili. Ale jsou i takoví, kteří si hrajou na hvězdy a s nikým se nebaví. Myslím si, že je to zbytečná póza, taková já nejsem. 

Celý článek si přečtete v dubnové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích a nebo si ji můžete objednat online zde. Poštovné zdrama! 

Čtěte také: Co je to "THE DREAM GAP PROJECT"?

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama