Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

EMILY BLUNT: Koktáním ke hvězdné kariéře

Foto: Archiv/19.2.2020
V předvečer premiéry snímku Tiché místo: část II, který režíroval její manžel John Krasinski, herečka mluví o Hollywoodu, Brooklynu i o tom, jak hluboce její život ovlivnila vada řeči. 
Reklama

Jedno deštivé odpoledne loni v listopadu přišla do našeho domu v Brooklynu Emily Blunt, aby si promluvila s mým 11letým synem Sammym o něčem, co mají společné: o koktání. Byla jsem její fanynkou od roku 2006, kdy vstoupil do kin film Ďábel nosí Pradu (nemluvě o snímcích Na hraně zítřka, Sicario: Nájemný vrah, Tiché místo a Mary Poppins se vrací), ale zamilovala jsem si ji ještě víc, když jsem zjistila, že je silně provázaná s Americkým institutem pro koktání (AIS), organizací, která hrála velkou roli v životě naší rodiny. Sammy navštěvuje institut od sedmi let a v roce 2016 ho požádali, aby promluvil na výročním plese, který AIS každoročně pořádá v New Yorku. Na akci byli dva další řečníci – tehdejší viceprezident Joe Biden a Bruce Willis – a vše odstartovalo video, jež natočila Emily, která plesem od roku 2010 provázela, ale tehdy byla ve vysokém stupni těhotenství. Ten večer změnil životy nás všech, zejména Sammyho, a od té doby svým způsobem stalkuji Emily, abych jí poděkovala za práci, kterou udělala pro všechny koktavé lidi. Tak se stalo, že se o tři roky později objevila u našich dveří, v předsíni si zula boty, pohladila našeho psa a posadila se k Sammymu. Následuje zkrácený popis jejich odpoledne, upravený na několika místech pouze kvůli přehlednosti. 

Sammy Blatstein: Takže ty jsi z Anglie. Jak se ti líbí život v Brooklynu?
Emily Blunt: Když jsem potkala svého manžela Johna, bydlela jsem v L. A. a to bylo těžké, protože mi to tam připadalo jako přímý protiklad toho, v čem jsem vyrostla, místa se smyslem pro komunitu i kulturu a skutečnou spontánnost a živost. A já miluju města, kde se chodí pěšky. Takže přestěhovat se do Brooklynu mi přišlo jako návrat domů. Myslím, že moje duše se lépe hodí k Brooklynu. Opravdu ho mám moc ráda.

Sammy: Vím, že jsi koktala, když jsi byla malá, nebo možná ještě koktáš?
Emily: Mám pocit, že když jednou koktáš, koktáš už navždycky.

Sammy: Jaké to s tím koktáním bylo ve škole?
Emily: Začala jsem dost koktat, když mi bylo asi šest nebo sedm, a pak to pro mě byl postupně čím dál větší problém, a když mi bylo asi jedenáct, už bylo koktání zakořeněné hluboko ve mně. A samozřejmě mě podle toho někteří lidé chtěli posuzovat. Rozhodla jsem se ale, že s takovými lidmi se prostě nebudu stýkat. Až teď někdy jsem vlastně zjistila, že každého v dospívání něco trápí. Mně trápilo tohle. Škola byla zajímavá, protože existovaly určité věci, které jsem chtěla dělat, ale nemohla – jako například odrecitovat před třídou báseň. Na to jsem si nikdy netroufla. Nesnášela jsem, když mě učitelka vyvolala, abych na něco odpověděla. Nevím, jak se cítíš ty, ale myslím, že když jsou koktaví lidé centrem pozornosti, není to lehké. Taky jsem nerada volala kamarádům. Nikdy jsem nedokázala říct své vlastní jméno, když se někdo zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Protože jméno nemůžete nahradit jiným slovem, což děláváme, aby byla naše řeč plynulejší. Vyberete si jiné, jednodušší slovo, ale tady to nejde. Jako dítě jsem si rychle uvědomila, že všechny mimořádné situace jsou pro mě těžké.

Celý článek si přečtete v březnové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích. 

Čtěte také: Hvězdné svatby, na které se můžeme těšit v roce 2020

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama