Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

DREAM GAP: Sabina Slonková ví, že práce vás musí bavit

Text: Barbora Häckelová, Foto: Profimedia/23.5.2020
„Základem je být zvědavý a nenechat se odbýt. Já naštěstí zvědavá jsem,“ říká o novinařině Sabina Slonková (46), šéfredaktorka portálu Neovlivní.cz.

Čím jste chtěla být jako malá holčička, jaké máte první vzpomínky v tomto směru? Jaké byly vaše zájmy, mimoškolní aktivity?
Měla jsem sny asi stejné, jako má většina malých dětí. Ve školce jsme všichni obdivovali popeláře. V našich očích byli tak svobodní, a navíc ty oranžové mundůrky… A pak jsem dlouho chtěla být ošetřovatelka v ZOO. Hodně času jsem coby městské dítě trávila na vesnici, kam jsme jezdili na chalupu. A pamatuju si, jak jsem byla šťastná u sousedů mezi králíky. Děda mě naučil znát všechny kytky, co rostly na mezích, a po zvuku poznat všechny ptáky. Dodnes ráda chodím v polích, když je horké léto.

Jaké předměty vás bavily ve škole? Kdy jste začala přemýšlet o tom, že byste se chtěla věnovat žurnalistice? Připravilo vás studium dostatečně na skutečnou praxi?
Měla jsem ráda češtinu a dějepis. O žurnalistice jsem vlastně původně ani moc nepřemýšlela, úplně jsem nevěděla, co si pod tím představit. Ale od svých patnácti jsem si při škole chodila přivydělávat mytím nádobí a táta, který byl dramaturgem přírodopisných dokumentů v České televizi, mi jednou říká: „To mytí je sice fajn, ale tebe baví psát, nechceš se to zkusit naučit?“ Vzal mě za svým kamarádem, novinářem Petrem, a ten mě přivedl do redakce Mladé fronty, která tehdy sídlila v Panské ulici. Hned dole byla proslulá novinářská nálevna U Karla. „To je Sabina, chce tu pracovat. Tady ji máte, a já jdu ke Karlovi,“ strčil mě do dveří redakce domácího zpravodajství a šel. Bylo mi šestnáct a už jsem tam zůstala. Nejdřív na brigádě, po střední škole natrvalo. V Mladé frontě jsem zažila po roce 1989 nejlepší éru polistopadové žurnalistiky. Absolutní svobodu a možnost psát o věcech, ke kterým bych se normálně dostala až za patnáct dvacet let praxe. Jenže tehdy chyběla celá generace novinářů, ti zkompromitovaní z éry minulého režimu museli odejít a nikdo jiný než podobně mladí jako já nebyl. Bylo to obrovské štěstí. Stejně jako jsem měla štěstí na lidi, které jsem tehdy potkala. Jestli něco umím, je to díky pár lidem v Mladé frontě, kteří mě naučili základům řemesla. A taky novinářským pravidlům, kterými se řídím dodnes.

Jaké obecné vlastnosti by měl kvalitní novinář mít – a které podle vašeho názoru konkrétně pomohly na profesní cestě vám?
Základ je být asi zvědavý. Nenechat se odbýt na první dobrou. Když vás vyhodí dveřmi, vrátit se oknem a hledat odpovědi do té doby, než je člověk přesvědčený, že je našel. Já naštěstí zvědavá jsem. Dodnes i po těch skoro třiceti letech mě strašně baví, že na začátku příběhu nevím, kam mě to celé dovede. Začnu rozmotávat to klubíčko a dost často se mi stane, že jsem sama překvapená. Vím, že to je štěstí. Nestalo se mi, že bych v neděli večer byla naštvaná, že musím ráno do práce. Kdybych se ale mohla znovu rozhodnout, určitě bych zkusila vystudovat práva nebo ekonomii. Oba tyto obory by mi hodně usnadnily práci. Pro práci novináře jsou, myslím, nejdůležitější. Stejně jako nežít ve své bublině, kde je člověku fajn a nic ho neohrožuje. Zkrátka neztratit kontakt s realitou.

Celý rozhovor si přečtete v květnové Marie Claire, kterou najdete právě teď na stáncích nebo si ji můžete objednat na našem webu z bezpečí domova a pošleme vám ji až ke dveřím. Doprava zdarma!  

Čtěte také: HOMEOFFICE 101: Lenka Helena Koenigsmark říká: "Jsme všichni sociálně podvyživení."

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
MarieClaire logo
Close dialog icon

přejít na web

Odebírejte náš NEWSLETTER

Váš e-mail

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete, že jste se seznámili se Zásadami ochrany soukromí Burda International CZ s.r.o.

Na váš e-mail jsme odeslali odkaz pro potvrzení odběru novinek.

Reklama