Přejít k hlavnímu obsahu

DARA ROLINS: Možná se narodila pod šťastnou hvězdou, ale každopádně se jí stala

Foto: Robert Vano/19.9.2019
My ji známe jako zpěvačku, influencerku a tvář značky Avon. Jméno Dara Rolins je už dnes brand a je lehké zapoment na to, že se třpytivou fasádou showbusinessu skrývá autentická žena, která, ačkoliv to má v životě velmi dobře srovnané, zažívá svoje bolesti i radosti. Pojďte se s námi podívat do jejího nitra... 

Jste bratislavská rodačka, ale kořeny vašeho rodu sahají za hranice. Jaký mix krve v sobě cítíte
Jsem především „slovačisko“, šmrncnuté typicky Maďarskem a navíc Rakouskem, odkud pocházel můj dědeček. Z doby, kdy mezi „Prešburkem“ a Vídní jezdila električka, mám ještě černobílé fotky. Tenkrát se neřešila žádná příslušnost, všichni byli nadneseně řečeno bratři, alespoň v těchhle končinách. A vliv té Vídně a Maďarska za rohem, blízkost kapitalismu a západního způsobu života formovaly i mě.

Nakukovali jste přes plot?
No jasně, očumovali jsme. Doma jsme chytali všechny zakázané televizní stanice a já chodila na německou školu, což byla asi výjimka, ale nejspíš proto, že máma měla předky v Německu, tak přirozeně vnímala, že by bylo fajn, aby její děti ovládaly jazyk jejího rodu. Takže jsem od třetí třídy mluvila německy a pamatuju si, jak překládám celé rodině v obýváku seriály, které jsme sledovali na ORF (největší rakouská rozhlasová a televizní stanice, pozn. red.).

Myslím, že nejen to. Odmala jste doma zpívala a rodina vás v tom podporovala?
Všichni doma z mého předvádění měli nejdřív v dobrém slova smyslu zábavu, byla jsem komediant. Občas se tahle moje touha míchala s moderátorkou předpovědi počasí. To jsem zbožňovala, já prostě byla Rosnička. Měla jsem vypracovanou magnetickou tabuli, měla jsem i ukazovátko a každý den jsem si dala tu práci zjistit, jaké je počasí, a každý den jsem našim říkala, jak se mají obléct a co kde bude… Milovala jsem to. Buď jsem předpovídala počasí, nebo jsem zpívala.

Vaše rodina je velmi početná, máma i táta pocházejí ze sedmi sourozenců, a vím, že držíte pohromadě. To jste se vešli pod jednu střechu?
To ne, s rodiči a sestrou jsme měli svůj byt, ale babička to hromadné pobývání v kuchyni celý život držela. Měli jsme velký rodinný barák se zahradou a meruňkovým sadem ve staré Petržalce. Tohle místo mám spojené s dětstvím. Stále mám před očima, jak bosýma nohama šlapeme hroznové víno v sudu. Nebo lítáme v meruňkovém sadu a střiháme si o to, kdo půjde nasypat slepicím, které byly strašně divoké a vždycky nás některá kousla do zadku. Přestože jsem žila ve městě, mělo moje dětství přízvuk venkovského života. A blízkost té přírody a potřeba vracet se do ní, umět se v ní zklidnit, srovnat, nadechnout a jenom koukat a vnímat tu obrovskou sílu mě provází dodnes. Mám dům na kraji Prahy pod lesem a vůbec si neumím představit nemít možnost otevřít dveře a šlápnout bosou nohou s ranním hrnkem kávy v ruce na orosenou trávu.

Když jste přišla coby jedenáctiletá slečna v doprovodu o devět let starší sestry do Prahy, do sídlištního bytu na pražském Chodově, nejspíš vaše lpění na přírodě dostalo na frak?
To teda. Nejhorší byl začátek. Stálo tam jen pár paneláků mezi hromadou hlíny. S rodiči jsme sice taky bydleli na sídlišti, ale to bylo v lese a nejvyšší barák měl čtyři patra. Chodov byl krutý střih. A ještě jsme tam žily bez mámy a bez táty. My dvě, které byly zvyklé být pořád v hromadě lidstva!

Co s vámi takové odstřižení udělalo?
Bylo mi smutno. Obě se sestrou jsme brečely. Netrápila jsem se ale do té míry, aby mě v Praze někdo musel držet násilím. Byla to moje svobodná volba, touha být blíž showbyznysu a opravdovému dění.

Někdo vás pobídl ke stěhování do Prahy?
Karel Gott a Láďa Štaidl. Měla jsem za sebou tou dobou na Slovensku už rozběhnutou kariéru – v devíti letech jsem vydala své album, natočila asi pět pohádek a absolvovala asi 400 koncertů, a tak se o mně začalo mluvit i v Čechách. Dozvěděl se o mně Jirka Zmožek (hudební skladatel a textař, pozn. red.), autor Zvonků štěstí, který o mně řekl Karlovi s nápadem na duet. A Karel, protože má čich na dobré věci, na hity, bez váhání vzal telefon a zavolal k nám domů. Zvedla to maminka a málem omdlela. (smích)

Vaši vás vyslali vstříc zářným zítřkům, ale chtěla jste to tak vy sama?
To byl můj sen! Zhlédla jsem se v showbyznysu. Určitě na to mělo vliv i to, odkud jsem, a fakt, že jsem sledovala na rakouských stanicích všechny ty hvězdy a měla pod nosem showbyznys, myslím opravdový, ne jen ten šedivý, československý. Byla to pro mě inspirace, jak se oblékat, jak se ostříhat… Prostě jsem napodobovala anglicky zpívající hvězdy. Kluci z Karlovy kapely si ode mě dokonce půjčovali hudbu a Ondřej Soukup nebo Jitka Zelenková chtěli sehnat to, co jsem poslouchala.

Jak jste si tehdy připadala?
Myslíte, jestli mi nestoupla sláva do hlavy? Víte, já neznala ten moment, kdy se z ničeho stane něco. U mě šlo všechno přirozeně, od dětského věku ke mně patřila hudba, zpívání, předvádění se a lidi mi tleskali a říkali, že jsem šikovná. Nezažila jsem pocit, kdy bych chtěla říct: „Pchá, to čumíte, jak jsem dobrá…“ To vůbec. Pro mě to byl všechno ventil štěstí.

Chce takový stav zažívat člověk víc a víc?
To určitě. Ta ambice se pak s přibývajícím věkem zkonkrétní a nabyde jasný rozměr. Řeknete si, když už je to takhle nastavené, tak by se tím možná daly vydělávat i koruny a eventuálně by vás to mohlo i dobře živit.  

Přesto jste v patnácti letech z jasně dané cesty zatoužila ukročit. Proč?
Puberta je věk, kdy si mláďata chtějí dokázat, že to umějí bez pomoci. Má kariéra tehdy pěkně fungovala, pravda, ale já měla pocit, že bych to chtěla dělat jinak, s jiným týmem a s potřebou oprostit se od těch Zvonků, které mi byly strašně dlouho v patách. V té době jsem tuhle písničku vnímala jako přítěž. Dneska už „vím“ a zazpívám si ji třeba na festivalech ráda, byť  trochu z hecu. 

Cítila jste kvůli Zvonkům něco jako nálepku?
Ano. Vadil mi ten fakt, že jsem přestala být trendy. A na to jsem si extrémně potrpěla. Vždycky jsem vnímala, že jsem o krok napřed, i jsem se tak viděla, a najednou ty Zvonky – teď to bude znít hanlivě, ale berte to tak, že jsem v té době byla puberťák – znamenaly, že jsem na jevišti s o jednu až dvě generace staršími muzikanty a zpívám s Karlem líbivý cajdák, zatímco chci zpívat Madonnu.

Věděla jste, co to pro vás znamená?
Věděla, úplně přesně. Odejít a zříct se pohodlí a velmi slušného přísunu peněz.

Pomohl vám někdo k takovému odpoutání?
Ségra mi stála po boku. I Láďa Štaidl tomu rozuměl a řekl, že je to moje svobodná volba, že mě nikdo nemůže nutit. Nebyl jako jeho souputník Franta Janeček, který měl své stájové koně za otroky, kteří mu brigádničí na zahradě.

Věděla jste, kam jít?
Věděla jsem, že chvilku nebudu vědět. S tím jsem počítala. Nemůžu říct, že bych si v té době, kdy jsem to udělala, neříkala: „Co vlastně kruci budu dělat?“ Ty pocity si pamatuju.

Jaké byly?
Pamatuju si na období, kdy jsem neměla příliš mnoho vystoupení, protože jsem se hledala. Řekla jsem si, že nebude na škodu, když vypnu a trochu si užiju vydělané peníze. Odcestovala jsem. Pobývala jsem v Americe, zamilovala se do surfaře a chvilku se flákala. Dnes vím, že kdybych tam skutečně žila, tak při mém štěstí, povaze a zkušenostech by se určitě něco událo. Měla jsem tam zajímavé kontakty. Chtěla jsem zpívat. Byla tam ale jedna zásadní věc: Já už v té době byla zvyklá se o sebe starat, nemusel mě nikdo živit, měla jsem svoje peníze, a představa, že najednou ty peníze nejsou, hm, ta se mi nelíbila. Věděla jsem, že zůstanu-li tam, tak si buď musím najít někoho, kdo se o mě bude starat (Surfaři jsou sice krásní, ale aby vydělali peníze a postarali se? Ehm...), nebo jsem mohla pracovat jako další servírka a mezitím zkoušet štěstí v klubech nebo castinzích do sborů a reklam. Jenže na to jsem už ale měla vyzkoušeno, jaké to je, když to funguje hladce a pěkně po proudu. Takže jste se po roce a půl vrátila zpět do Prahy.

S lítostí?
Dneska už neumím posoudit, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Tím, že žiju, jak žiju, jsem, kde jsem, mám dceru Lauru a fakt krásný život, tak si říkám, že toho nelituju. Vlastně vůbec mě to netrápí.

Když jsme u lásek, podělíte se se mnou o to, jak je to s mužem po vašem boku?
Já jsem aktuálně skoro po sedmi letech sólista a užívám si to, což teď říkám s tou nejčistší vírou v to, že nemám potřebu někoho přesvědčovat o opaku. Je mi dobře, necítím ani úzkost, že mi někdo chybí. Na druhou stranu jsem dospělá ženská, co vám budu říkat, ale na základní potřeby nepotřebuju mít někoho oficiálního, s kým budu vstávat každé ráno. To jsem zažila a v určité chvíli to přestalo přinášet kouzlo. To proto jsme se s Patrikem (Patrik Vrbovský aka Rytmus, slovenský rapper, pozn. red.) rozešli. Neudělali jsme si nic špatného, v míru jsme se dohodli, že už nechci, stačilo.

Nebála jste se ostrého řezu?
Vůbec. Toužila jsem po tom, a dlouho. Naopak jsem byla poslední rok ukecávaná, abychom tomu dali ještě šanci. Patrikovi se nechtělo do takového kroku, ale vím, že to cítil stejně. No a vidíte, buch, za půl roku měl novou ženu, psa, dům, dítě…

To vás naštvalo?
Spíš mi to přišlo úsměvné. Když vás někdo přesvědčuje, že bez vás umře, a šups… Jediné, co mě zamrzelo a co jsem dodnes nepochopila, je to, že Patrik v jednu chvíli nabyl dojmu, že vše, co bylo mezi námi, musí popřít. Začal mazat naše společné fotky i písničku z YouTube, kterou složil pro mě a pro Lauru, ve které se mi vyznal z lásky. To bylo jediné, kdy jsem mu psala, jestli se nepo...

Pochopil?
Ne.

To vypadá, že ve vztahu jste ten oříšek také vy?
Jsem tvrdohlavá. Vím, co chci a co nechci. Mám výhodu – byť je to dvousečná zbraň –, že jsem samostatná jednotka, takže když se něco se*e, tak se nedohaduju, nekřičím, ale zvednu se a jdu pryč.

Nikdy se nestalo, že byste nějakému muži podlehla natolik, abyste ztratila rovnováhu?
Víte, kdo mi fakt zlomil srdce? Matěj. Byl v mém životě jedinej a hrozně mě to tenkrát bolelo. Pro mě to byla ohnivá láska, strašně spalující, a proto mi náš rozchod tak moc ublížil. Do toho naše dcera Laura, narozená samozřejmě z té ohnivé lásky…

Dnes jsou rány zahojeny?
Dnes jsme největší kámoši. Laura nás miluje oba a my si vycházíme v její výchově vstříc, neřešíme, kdo s ní je víc či méně, neřídíme se soudními nařízeními.

Ač si single života užíváte, asi to tak nechcete až do smrti…
Ne, to rozhodně ne. Věřím a doufám,  jsem zvědavá, kdo to bude. Určitě mi do života ještě vstoupí nějaký zajímavý chlápek, se kterým budu chtít vstávat a usínat. Jen teď takový není.

Dara Rolins bude jednou z mluvčích na konferenci Dream Big – Go For It, která se koná 4. 11. 2019 v pražském Cubex Centru. Vstupenky koupíte snadno na našem webu. Jejich běžná cena je 1490 Kč. Ovšem koupit si je můžete do 30. září za akční cenu 1190 Kč. K těmto Early Birds lístkům navíc získáte navíc krásný kosmetický balíček vlasové péče L’Oréal Professionnel v hodnotě 1100 Kč! 

Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole