Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

TÉMA: Nejste moc měkká?

text: Corinne Redfern/10.5.2018
Přecitlivělost bývá vnímána kriticky, jako povahový rys, který byste na sobě měli vylepšit. Ale jak se změnit? A je nutné se o to vůbec snažit?

Je mi 10 a sedím na příliš veliké židli u příliš velikého stolu v knihovně základní školy. Svědí mě obličej, před 15 minutami po něm tekly slzy, a snažím se dýchat přes knedlík, co mám v krku. Naproti mě sedí pan Leeming, zástupce ředitele. Jistá si tím být nemůžu, ale je mi vcelku jasné, že je konec světa. „Já vím, že to není fér,“ říká a mně buší údery srdce v uších, „ale když jsou lidé zlí, musíš předstírat, že jsi z ocele. Potom se od tebe jejich řeči tahle odrazí: pink.“ Napůl přikývnu, napůl popotáhnu, napůl se zadusím. „Pink,“ zopakuje. „No tak, řekni to se mnou: Pink.

Pink. Je mi 16 a holka, se kterou se snažím kamarádit, na mě právě vyjela ve společenské místnosti. Vymluvím se, že jsem si něco nechala v batohu a že se hned vrátím. Kráčím na toalety s hlavou sklopenou. Vlasy mi zakrývají vlhké, rudé, ekaté tváře, myšlenky mi jedou na plné obrátky. Pink. Je mi 21 a soudě dle kolegova pozvednutého obočí jsem právě zkazila prvních pět minut své první (a nejspíš poslední) stáže. Sedím na dně módní skříně, hlavu zakloněnou a doufám, že gravitace zadrží moje slzy. (Nápověda: nezadrží.)

Pink, pink, pink. Je mi 26, 27, 28 a stále všechno moc řeším v práci, fňukám v autobusu, vyšiluju v hospodě. Stačí jedna ostrá věta, nebo špatně načasované zamračení a je po mně – popadnu taštičku s líčením a spěchám na toalety. Jsem šťastná, nemám deprese ani úzkosti, ale stále nejsem z oceli. Nejsem ani ze zatracenýho hliníku. Malá útěcha přichází se zprávou, že nejsem sama. Rychlý průzkum v hospodě po práci ukazuje, že čtyři (z pěti) kolegů zvedají ruce na otázku, kdo z nich nemá hroší kůži? Podle Forbesu trpí více než polovina lidí přecitlivělostí v práci, možná proto, že více než 79 procent negativních pracovních zpětných vazeb ženám obsahuje kritiku jejich osobnosti, zatímco pouze dvě procenta zpětných vazeb mužům zmiňují jejich povahu. Pětinu osob lze považovat za VCJ, neboli vysoce citlivé jedince, trpící každodenně snahou „vypnout“ své okolí a nebrat si vše tolik k srdci.

„Nejde jen o pláč, když na vás někdo křičí,“ vysvětluje Imi Lo, klinická psycholožka, která se specializuje na emoční intenzitu. „Citlivost se může projevit jako cokoliv od pociťování psychických bolestí a útrap přes vztek až po potlačování vlastního potenciálu zkrátka proto, že jste se začali příliš bát.“

Lo věří, že pravděpodobnost, že bude mít muž „slabou kůži“, je zrovna taková jako u žen, ale ve své tradiční, uplakané formě, je citlivost spíš spojovaná s ženami. Biologicky jsme náchylnější k pláči, (míra prolaktinu, hormonu produkujícího slzy, je u žen o více než o 60 procent vyšší než u mužů), navíc muži se naučili potlačovat své emoce.

„Kdybych dostala dolar za každou ženu, která ke mně přijde a řekne ‚Přála bych si být méně citlivá‘, byla bych velice, velice bohatá,“ říká Anna Baréz-Brown, expertka na vedení žen a zakladatelka shine4women.com, která strávila poslední dva roky pořádáním empowerment retreats, tedy v překladu návratů k vlastní síle. Ujišťuje mě, že moji citlivou kůži lze naučit zesílit. „Potkávám ženy a říkám si: Jsi tak sebevědomá. Tolik jsi toho dokázala! Ale ony o všem příliš přemýšlí a to má obrovský vliv na jejich sebevědomí.“

Jednatřicetiletá Emily, vedoucí oddělení komunikace, zapadá do stejné kategorie. „Mám skvělou práci, tvrdě pracuji a sotva kdy dělám chyby,“ říká mi, „takže množství času, které strávím schováváním se na toaletách a vzlykáním u dávkovače mýdla, je těžké posoudit. Emaily mojí manažerky se ale spíše zdají být pasivně agresivní a nikdy se neusměje, když se mnou mluví. Analyzuji, co jsem mohla udělat špatně a co jsem měla udělat jinak.“ Zatímco méně citlivý člověk by si zlého přístupu kolegy mohl nevšímat s omluvou, že ten zlosyn má moc práce, nebo špatně spí, pro silně emotivní typy jako je Emily (a já), je těžké nebrat si něčí osobnost osobně.

Pro devětadvacetiletou Jessicu není citlivost problém v práci, ale doma. „Žiji se čtyřmi kamarády, které znám již z vysoké školy, ale když někdo komentuje čistotu kuchyně nebo chybějící toaletní papír, předpokládám, že rýpou do mě. Vím, že jen potřebuji dospět a postavit se na vlastní nohy, ale jsem zkrátka vyděšená z představy, že jsem špatná spolubydlící.“ Jessica říká, že se bojí, že zní melodramaticky, ale já ji chápu. Bez přehánění: já jsem přesvědčená, že všichni čekají na důvod k tomu, aby mě mohli nenávidět. Ne-us-tá-le.

Baréz-Brown to nepřekvapuje. „Nejistota a citlivost jsou samozřejmě propojeny,“ ujišťuje mě. „Čím jste citlivější, tím spíše vás ostatní zraní svým chováním. Ale čím víc zraněná si připadáte, tím nejistější se pravděpodobně stanete.“ Její teorie odporuje myšlence, že je citlivost něčím, z čeho přirozeně „vyrostete“. Lo souhlasí a vyvrací mýtus, že čím více kritiky zažijete, tím budete silnější. „Některé věci se mohou vyřešit s věkem – teoreticky díky zkušenostem či hormonům,“ říká. „Životní události jako děti nebo dlouhodobý vztah mohou člověku změnit perspektivu. Neměli bychom ale předpokládat, že se to stane. Už kvůli tomu, že se budete spíše cí- tit špatně, když se to nestane, čili se z toho vyvine otázka ovládání vlastní intenzity spíše než čekání na to, než to samo časem přejde.“

S vyhlídkou toho všeho se chystám zalézt si do kouta a okousat si všechny nehty, Lo ale trvá na tom, že nastal čas aktualizovat můj přístup. „Existuje průzkum, podle kterého jsou obecně osoby s vyšším IQ emocionálně citlivější,“ říká. „Ať už je to jakkoliv, být citlivý rozhodně není vada. Slovo citlivost má tolik negativních konotací, je ale důležité zapamatovat si, že to neznamená pouze reagovat na negativní situace. Jste-li citliví, vaše reakce na krásu, potěšení, štěstí a lásku, budou také intenzivnější. Jste schopni naslouchat své intuici, být více empatičtí a vidět další stránky věcí. A to je nádherná vlastnost.“ Pink.

Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole