Přejít k hlavnímu obsahu

SONDA: Co dokáže modrý život

text: Jiří Vaněk/29.1.2018
Uživatelé sociálních sítí jsou zvyklí, že jejich virtuální identity mohou občas žít vlastním životem, vzdáleným tomu reálnému. Facebook ale může změnit život i člověku, který ani neumí zacházet s myší.

Mezi každodenní povinnosti modrého života, kterým žily Rychlé šípy, patřil i dobrý skutek. Modrý život je dnes součástí reality většiny z nás. I když trochu jiný než ten Foglarův. A nutno říct, že Jestřáb by asi z Facebooku dvakrát nadšený nebyl. Stisknout tlačítko like je totiž velmi jednoduché. Člověk tak snadno získá pocit, že se jako ušlechtilý čin počítá nějaká aktivita na sociální síti. Alespoň tak usuzuju z nadšení, se kterým lidé lajkují statusy. Ať už mají pomoci africkým sirotám, dětem s rakovinou, nebo barmským disidentům. Kolem desátého ledna jsem si na Facebooku všiml fotografie inzerátu, který si v novoborském supermarketu dala jakási paní Kuncová. Vtipným způsobem prosila čtenáře, aby jí poslali pohled. Ideálně z velké dálky. Fotografie měla stovky sdílení a v komentářích desítky lidí slibovali, že pohlednici pošlou. Sám jsem nekomentoval, jen jsem prostě zašel na poštu a poslal paní Kuncové pohled alespoň z Prahy, protože do zahraničí se v nejbližší době nechystám. Začalo mě ale zajímat, kolik z těch slibů dokážou jejich autoři opravdu splnit.

V podstatě se všichni známe

Existuje teorie, podle níž se všichni lidé na světě znají přes maximálně šest osob. V případě paní Kuncové, na niž jsem začal shánět kontakt, byla realita mnohem jednodušší: ukázalo se, že její zeť je kamarádem mého kamaráda. Takže během chvíle jsem měl to správné telefonní číslo. Pochopitelně poslané zprávou na Facebooku. Ještě snáz jsem získal kontakt na Terezii Honsovou, autorku fotografie zmiňovaného inzerátu. „To byla náhoda, my jsme dělali velkej nákup na silvestrovskej večer, já čekala za pokladnama a ten inzerát mě pobavil,“ vysvětluje mi Terezie, když spolu na konci ledna jedeme do Nového Boru. Terezie má ale ke konání neobvyklých věcí blízko. Vystudovala AVU a účastnila se řady akcí umělecké skupiny Ztohoven. Sama každoročně pořádá štědrovečerní večeři na Staroměstském náměstí – kulinářský happening, během kterého pár desítek lidí (těch domluvených i náhodných kolemjdoucích) bez povolení úřadů zasedne k tabuli se smaženým kaprem.

Když pošlete tento dopis šesti lidem...

Paní Kuncová nás pozve dál a je viditelně nervózní z toho, že se nějaký novinář z Prahy zajímá o její vtípek. „Tam věčně jenom někdo prodává starý židle. Tak jsem chtěla napsat něco vtipného,“ vysvětluje nám pravý důvod, proč inzerát podala. A mně dochází, že ve slovníku internetové generace je tedy v podstatě trollem. Žádným zapáleným sběratelem. „Sbírám pohledy sice už padesát let, ale vlastně s přestávkami, chvíli mě to baví víc, chvíli zase míň,“ popisuje nám svého koníčka. Tenhle přístup je mi sympatický. Sám jsem totiž chtěl v dětství pohledy také sbírat, jenže mě odradil první neúspěch. Když mi bylo osm, dala mi spolužačka tehdy populární řetězový dopis. Člověk ho měl šestkrát opsat a prvnímu člověku v uvedeném seznamu poslat pohled s oblíbeným zvířetem. Vzhledem k tomu, že jsem v tom věku ještě neměl prohlédnutý koncept pyramidových her, věřil jsem, že za několik týdnů bude naše poštovní schránka zahlcená pohledy. Nepřišel ovšem ani jediný, což byl nejspíš spravedlivý trest za to, že jsem se nedokázal rozhodnout, zda mám raději psy, nebo kočky, takže jsem nakonec v přechodném pominutí smyslů vybral čumkartu s odporným laločnatým krocanem. Inzerát paní Kuncové visel na nástěnce samoobsluhy od půlky prosince, ale z místních na něj nikdo nezareagoval. Alespoň z Nového Boru žádná pohlednice nepřišla. První začaly chodit v lednu, když už byl inzerát na internetu. „Přišly mi pohledy a nevím od koho,“ vysvětlovala prý paní Kuncová překvapeně své dceři, když se tak stalo. Brzy se ale dozvěděla o druhém životě, který její inzerát vede na síti. Kamarád zetě totiž sdílenou fotku na Facebooku uviděl a rozpoznal adresu domu, kde byl několikrát na návštěvě. 

Nucený kurz internetu

„Já bych vám chtěla hrozně moc poděkovat, protože za tohle všechno můžete vy,“ říká paní Kuncová dojatě Terezii, když ukazuje na desítky pohledů rozložených po stole. „A hlavně moc děkuju všem těm lidem za to, co mi píšou,“ dodává ještě. Naprostá většina lidí totiž na pohled přidá i milou osobní zprávu. Někdy stručnou, někdy delší; trojice dívek podepsaných na pohlednici z Karibiku jako Barča, Janča a Monča se zjevně před sepsáním posilnila tamním rumem, protože připojená básnička pokulhává rytmicky i rýmově. „Všichni jsou hrozně milí, jenom jeden pán mně trochu vyhuboval, že jsem neuvedla PSČ a musel si ho najít,“ zmíní paní Kuncová, která si na sebe upletla nečekaný bič: těm, kteří uvedou zpáteční adresu, pošle pohled také. Několik lidí ale napsalo pouze kontaktní e-mail, takže se v šedesáti letech musela začít učit s internetem. „Teď chodí tak čtyři pohledy denně, ale třeba v pátek přišel jenom jeden, to jsem byla zklamaná,“ říká nám paní nad pohledy z exotických destinací. Sama se v životě dostala nejdál do Egypta. Mě nejvíc překvapí fotka Niagarských vodopádů. Přestože jsem míval ze zeměpisu vždycky jedničku, přežil jsem školní docházku s představou, že temně hučící Niagára leží uprostřed panenské přírody. Letecký záběr ovšem ukazuje vodopády vedle moderního města plného věžáků.

Co ještě chybí

„A až přestanou chodit úplně, bude mi to samozřejmě líto,“ dodává ještě paní Kuncová, zatímco si s Terezií prohlížíme ručně psaný seznam zemí, odkud ještě pohled nedostala, a rokujeme o tom, kde jsou aktuálně naši kamarádi a které země jí pomůžeme škrtnout. (Tip pro čtenáře: nejvíc bílých míst je vcelku pochopitelně ve střední Africe a Americe a také v jihovýchodní Asii, z Evropy chybí už jen Andorra.) Po čtyřiceti minutách se loučíme a vracíme do Prahy. Dalších pár dní jsem asi trochu otravný, protože každému známému, kterého potkám, s očima navrch hlavy celý tenhle zážitek vyprávím. Někoho to nadchne stejně jako mě, někdo celou historku nechápavě odzívá. Ale já si nemůžu pomoct: malé dobré skutky jsou mnohem víc než obří ušlechtilé cíle. Fakt, že na světě existuje pár set lidí, kteří jsou ochotni vstát od počítače a poslat úplně cizí paní pohled, mě naplňuje nadějí, že to s lidstvem ještě není úplně zlé.

Reklama
Reklama
Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama