Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

Novodobé popelky: život indických žen mezi krumpáčem a kladivem

Pavlína Wolfová/2.5.2014

Denně od rána do tmy rozbíjejí kladivy, krumpáči a majzlíky obrovské kusy kamenného uhlí. Ty pak naloží do košů a těžké je nesou na zádech, v náručí anebo na hlavě až domů, často dlouhé kilometry.

Když mají dobrý týden, nejvýkonnější z nich takhle odnesou i dvě tuny. Po setmění zapalují ohně před svými chatrčemi a pět hodin pálí vydobyté kamení, aby z něj přepálily koks, co se dobře prodává. Když to jde dobře, výdělek je astronomický - jeden dolar na hodinu. A doslova horká země pod nimi a nepřetržitý dusivý černý dým, v němž vyrůstají jejich děti a budou i děti jejich dětí.

Popisuji život žen z indické uhelné pánve města Dhanbádu. Jedné z chudých částí Indie, kde takhle usiluje ne přežít, ale žít kolem šedesáti tisíc lidí závislých na místním uhlí. A mezi nimi tyhle ženy a děti, co dřou od úsvitu daleko přes soumrak.

Malika

"Fotit ty umouněné dříče nebylo jednoduché. Stydí se za sebe. Zvlášť ženy. A právě žena to byla, která mi poodkryla tuhle denní zaprášenou rutinu v mlžném dýmu. Malika. Žena v modrém šátku, co se mi první podívala do objektivu. Ani ne ochotně, spíš rezignovaně. Narodila se před osmadvaceti lety na periferii Dhanbádu, čtrnáctimilionového města, a od té chvíle měla jasno. Její život se odehraje pod prapory státní uhelné společnosti Coal India. Nebude pro ni pracovat, bude, jako všichni tady, krást. Na hlavě odnášet zbytky společností vykutaného uhlí z jednoho ze stovky místních dolů v koši podloženém šátkem, krumpáčem kopat tam, kde se nekopalo, a pak, jako ten poslední z posledních článků zdejší 'uhelné mafie', na dvorku nevzhledné chatrče sedět a pálit vydobyté kamení na koks, co pak prodá. Tak to bylo a tak to je," vypráví Jan Šibík. Tahle žena s tím započala ve dvanácti letech, dnes má čtyři děti a pokračuje. A bude to tak dennodenně, než padne, protože, tak jako desítky tisíc jiných tady, její rodina je na tomhle začouzeném mizerném životě závislá.

Aishwayra

Ráno Malika vstane, umyje se ohřátou vodou. Namydlí se levným mýdlem, snaží se vydrhnout tvář i nalakvané nehty na rukou. Natáhne náramky, do uší vetkne štrasové náušnice v barvě svých očí a zabalí se do přenádherného bílomodrého sárí. A vypraví se do dolu. Tam, jako včera i zítra, potká sedmnáctiletou Aishwayru. Tu, která moc nemluví a tvrdě pracuje. Dnes si do práce oblékla bohatě vyšívané bílé šaty. Večer budou ty šaty, jako její odhalené paže a hezká tvář, černočerné. Špínu zpoza nehtů bude marně dolovat půl hodiny, dokud si je nerozedře. Do prvních kapek krve. Z černých vlasů, které si umyje v blátivém místním jezeře, vypláchne ten popel, co se jich pustí.

"Aishwayra snáší objektiv mého fotoaparátu dlouho. Je jí zjevně nepohodlný, to vidím. Až večer mě posílá pryč a já vím, že už ji neuvidím. Je jí trapně. Její snaha zdobit se, vypadat hezky, zůstat ženská, ačkoli je jejím pracovním náčiním krumpáč a kladivo a prostředí, v němž žije, černá mastná mlha, je do nebe volající. Zoufalá," líčí fotograf. Tak jako většiny žen a dívek i holčiček tady. Bojují o svoje ženství s prachem, špínou, bolestí a mozoly. Jako zbraně používají prsteny, barevná sárí, náramky, laky na nehty a pevné přesvědčení, že jejich úkol tomuto světu navzdory je líbit se. Pokoušet se být krásná.

Foto: Jan Šibík

 

Reklama
Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole