Přejít k hlavnímu obsahu

250 km sama do Santiaga de Compostela

text: Lucie Radová, foto: Getty Images/27.6.2017

Bez pochyby jsem si vybrala nejhorší možné období. Sever Portugalska a španělská Galicie se zrovna topily v povodních. Díky tomu jsem, ale v obvykle přeplněných ubytovnách, přespávala úplně sama. Často jsem si musela vyzvednout klíč ve vedlejší hospodě a pak jen doufala, že mě z opuštěné „albergue“ nikdo neukradne. První hodiny na pouti jsem si připadala jako hvězda. Kolemjdoucí lidé na mě mávali a volali „Buen camino!“. Na ubytovnu jsem dorazila až pozdě večer. Byl poslední den v roce a já doufala, že tu s dalšími poutníky oslavím příchod nového roku. Dokonce jsem poslední kilometry s sebou tahala lahev s vínem. Už jak jsem se k albergue blížila, tušila jsem, že můj večer bude vypadat jinak. Budova byla tmavá, nikde nikdo a dveře zamčené. Klepala a bouchala jsem na ně marně. Sedla jsem si na velké studené schody před vchodem, zaklonila hlavu a mezi mraky pozorovala hvězdy. Musela jsem se smát. „Tak urputně ses dneska snažila sem dostat a tak to máš!“ V tom jsem zaslechla kroky a z ulice si to ke mně směřuje malý pán (v Portugalsku jsou všichni malincí), v ruce mu cinkají klíče a něco na mě pokřikuje v portugalštině. Nerozumíme si ani slovo, ale informace si předáme perfektně. Vím, kde se zapíná teplá voda, že nesmím svítit na celý barák a v kolik bych měla ráno odejít. Za pět minut za sebou zabouchne dveře a já se ocitám v ubytovně pro čtyřicet poutníků sama. Je to také můj úplně první Silvestr, který slavím pouze sama se sebou. A přestože to moje babička vnímá jako skandál, já si večer užívám. Usínám hodinu před půlnocí… 

Vůbec první poutníky jsem potkala až třetí den na cestě. Přestože jsem už měla pořádné puchýře na nohou, otlačené boky od popruhů krosny a celkově pod tíhou batohu zvláštně vrávorala, dohnala jsem je hned za třetí zatáčkou. Na svižnou trojici jsem se nalepila a nepustila. Všichni čtyři už nějakou tu trasu na svatojakubské pouti v minulosti šli a tak věděli, jak se má správný poutník chovat. Zastavovali jsme u každého baru a hospody a dávali si štamprli Beirao likéru. Ten prý obsahuje spoustu důležitých živin, vitamínů a energie, kterou každý poutník na své cestě potřebuje. S partou se loučím až v podvečer. Oni ještě pokračují dál, já plánuji přespat u Fernandy, které se na této trase přezdívá Anděl camina. 

Temperamentní Fernanda poutníkům otevřela svůj dům před čtrnácti lety. Dnes se svou rodinou hostí pěší cestovatele z celého světa. Kromě čisté postele, teplé vody a upřímné radosti z pohostinnosti vám uvaří večeři a ráno připraví vydatnou snídani. Jakou částkou přispějete na její domácnost, která má v sezóně i deset členů navíc, záleží jen na vás. A těm co žádné peníze nemají nebo dát nechtějí říká: „Až dorazíš do Santiaga dáš velmi, velmi velké objetí svatému Jakubovi, pro mne, pro moji rodinu a jsme vyrovnaní.“

Ráno se u Fernandy probouzím do počasí na které i padající trakaře nestačí. Z oblohy někdo vylévá lavory vody. Smutně a bezradně koukám ven z okna. V tomhle přece nemůžu pokračovat. Fernanda mě přistihne při mém rozjímání, natáhne ruce směrem k mrakům a zvolá: „Lucko, tohle je Camino. Ty ho musíš přijmout a jít. To všechno, co se ti děje, je součástí tvé cesty.“ Pronese moudře. Jenže jí se to řekne, ona si dneska bude hezky sedět u krbu a čekat na promočené poutníky, které pak zachrání svou pohostinností. Pak se Fernanda zamyslí a dodá: „Tenhle déšť je, ale fakt masakr. Takhle hodně tu nepršelo už týdny.“ Vím, že kdybych chtěla, můžu tu zůstat, ale Fernanda má pravdu. Navíc předpověď počasí se následující týden nemá změnit. Jednou do toho marasu budu muset vstoupit.

V ten den jsme svoje camino chtěla několikrát vzdát. Poslední kilometry před dnešním cílem jsem z bot každou půlhodinu vylévala deci vody. Potopě v mých botách odolávaly jen puchýře, které se s každou etapou postupně rozšiřovaly po mých nebohých prstech. Na ubytovnu jsem dorazila celá promáčená, ale šťastná. Hlavně proto, že jsem tu potkala tři poutníky. Kuchaře ze Španělska a dvě herečky z Litvy. Díky těmto třem hrdinům jsem nakonec po deseti dnech dorazila do Santiaga de Compostela. Ve více lidech se to opravdu lépe táhlo. Brodili jsme se skrz rozvodněné lesní řeky, společně bloudili skrz portugalský venkov a večer si vyprávěli politické vtipy. Díky této partě se pro mě camino stalo symbolem přátelství a vnitřní síly. Takže: díky žes pršelo!

Abyste zažili dobrodružství nemusíte urazit velkou vzdálenost ani odjet na dlouhou dobu.
Vše začíná za dveřmi vašeho domova… Buen Camino!

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama