@Work: Víc než zajímavý rozhovor s manažerkou externí komunikace a tiskovou mluvčí T-Mobile Martinou Kemrovou

13.3.2017|Text: Stanislava Lindenthalová, Foto: KIVA|diskuze

Vypadá jako éterická umělkyně, vystudovala historii, vyučuje tanec a zajímá se o umění a módu. Manažerka externí komunikace a tisková mluvčí T-Mobile Martina Kemrová je ale také expertkou na moderní komunikační technologie a miluje grafy a datové analýzy.

Nedávno jsem viděla na Facebooku fotky, kde lezete po horách nebo tančíte balet. A další den už píšete tiskovou zprávu o LTE, nejrychlejším internetu do telefonu. To je dost zajímavá kombinace... Co vás v životě nejvíc ovlivnilo? 

Že jsem dítě starých rodičů, mamince bylo 42 let, když jsem se narodila. Neměla jsem babičky, dědečky ani sourozence. Nejdřív jsem byla myom, pak dvojčata, takže ještě před narozením jsem byla kde co. A když mi bylo pět, švihala jsem nožičkou tak vysoko, až jsem mamince málem vykopla zuby, takže mě zapsala na balet. Moje dospívání pak probíhalo pobíháním mezi školou, baletem a domovem s batohem na zádech. Balet byl pro mě hodně určující. Strašlivá řehole, což platí i na amatérské úrovni. Když ho holčička miluje, je schopná oželet úplně všechno. Naším vzorem byla Liduška, která prokrvácela špičky. "Vidíte, takhle máte dřít," říkala nám paní profesorka. 

Jaké to je pracovat skoro patnáct let pro stejnou firmu, jejíž oblast působení se navíc tak rychle mění?

Mám heslo, které funguje na mě i na celý náš tým. Hlavní je, aby nás to bavilo! Technologie jsou nesmírně fascinující. Jen takový vynález kola – mimochodem, v království Upper Mustang v Nepálu, kde jsem se loni potulovala, prý poprvé viděli kolo v roce 1922. Technologie vznikají tam, kde jsou lidé dostatečně líní na to, aby si zjednodušovali život. A Nepálci, i když mají těžký život, na rozdíl od nás podobné vymoženosti nepotřebují. Většina vynálezů vznikla z lenosti. Možná právě proto jsou vynálezci většinou muži! Navíc u mobilního operátora nejde jen o "dráty" a "bezdráty". Mluvíme i o tom, jak se díky novým věcem mění lidské životy. 

T-Mobile loni slavil dvacet let a vyšla k tomu knížka esejí různých osobností o tom, jak budeme žít v roce 2036. Jak se tedy podle vás změní naše životy?

Predikce jsou překvapivě optimistické. Tedy překvapivě... Možná jsem se i já nechala znejistit hysterickou dobou, kdy média akcentují hlavně to negativní a katastrofické. A to jsem vystudovaná historička a vím, že v dějinách už bylo mnohem hůř. Na současné době mě ale fascinuje role sociálních médií. Mám kamaráda, který je přesvědčený o tom, že konec světa se blíží a že přichází muslimská invaze. Vzdělaný, mladý muž. Bohužel totiž máme sklon věřit jen těm zprávám, které podpourjí naše vidění světa.

Protože máme informace blíž, připadáme si víc v ohrožení?

Přesně. Nedávno jsem měla v ruce přehled, kolik lidí se stalo oběťmi teroristických činů od 70. let do dneška. Špička byla v 70. a 80. letech, kdy řádila baskická ETA a vrcholil konflikt v Severním Irsku. Současná čísla nemluví o tom, že by se počet obětí dramaticky zvyšoval. Jde jen o emoce vyvolané tím, co si kde přečtete. 

Tvrdá data mají svoje kouzlo, zvlášť  když před vámi sedí demagog...

Ale stejně vám lidé neuvěří. Nedávno jsem vedla rozhovor s novinářem, který po mně chtěl stanovisko k jedné nepodložené informaci. Ptala jsem se ho: "a odkud vy víte, že je to pravda?" Jeho odpověď  zněla, že se o tom "hodně psalo" a on to tak nějak "intuitivně ví": Ale já jsem byla ten, kdo měl v ruce čísla. V kvalitní novinařině, jako dělá třeba Reuters nebo BBC, musíte mít informaci ověřenou ze dvou míst. Dva nezávislé zdroje, které tvrdí totéž, a opak je pravda. U nás bohužel nic takového neplatí, a internet práci s neověřenými fakty posouvá ještě dál.

To musí být docela fuška, udržet se v obraze celé ty roky v branži.

Naopak, je to fascinující. Svoji práci beru jako svým způsobem tlumočení. Existuje sdělení, které firma chce tlumočit, lidé nechtějí slyšet a novináři, kteří nemají čas problematice rozumět. Jde o permanentní mediátorskou činnost mezi skupinami, které mají pramálo společného. To, že si lidé aspoň někdy a trochu obrázek: je na něm profesor, který píše na tabuli písmeno A. U hlavy mu svítí bublina s B a ve třídě poslouchají lidé, kterým zrovna přišlo na mysl C, D, E, F... Dnes už nečekám, že si někdo odnese z mého sdělení A. Jsem šťastná i za B.

Ve vašem týmu jsou až na jednoho muže samé ženy. Vnímáte nějak mužskou převahu, která je ve zbytku firmy?

Většinou jsem pracovala ve firmách, kde to bylo podobně. I rozhodovací pravomoc měli muži. A fascinuje mě jedna věc. Žena nikdy nevyhraje žádný boj tím, že se snaží být jako chlap. Ani tím, že se převlékne za Pamelu Anderson, nastřelí si prsa a nechá si udělat řasy, které způsobují průvan. Vyhraje jen tak, že si uvědomí, jak moc umí být empatická, že má vyšší emoční inteligenci. My víme, kdy nám protějšek naslouchá a kdy máme šanci otevřít důležitá či kontroverzní témata. Umíme se zeptat sekretářky, zda se pan ředitel dobře vyspal, víme, jaký tón hlasu použít, kdy zlehka položit ruku na předloktí... To jsou věci, které v sobě máme všechny, ale nějakým záhadným způsobem je vyhumujeme, protože žijeme ve světě, který upřednostňuje levou, rozumovou hemisféru, a tváří se, že emoce jsou něco zakázaného. Ale nikdy nefunguje jen rozum. Nikdy.

A že je dobře, že nežijeme ve světě, kde otevření dveří je bráno jako harašení?

Přesně tak. Miluju retro módu 30.-50. let, tu opravdu ženskou, elegantní. Když si občas vezmu na sebe šaty se spodničkou, je to svátek. Okolí se k vám chová úplně jinak, i ti největší křováci vám otevřou dveře. A najednou se přistihnete, že vy sama přijdete k těm zavřeným dveřím a čekáte, až vám je někdo otevře. A on se vždycky někdo najde. Budeme si pořád otvírat dveře samy a pracovat jako jeřábnice, s tím, že zvládneme úplně všechno? Mám spoustu skvělých žen kamarádek, které mají vysoké pozice, a pak přijdou domů a pečou na školní besídky a do práce chodí s kruhy pod očima. A tak se ptám, co dělá muž? Když už hrajeme hru o rovnoprávnosti. Muži dělají jenom to, co od nich očekáváme a chceme. Nemůžeme ale jen naznačovat. Musíme si říct.

Jaké jsou podle vás ženy, které uspěly v mužském světě?

Ty, které velmi tvrdě pracovaly. S tím se musíme smířit, že množství práce, které na cestě za úspěchem vynaložíme, budě větší. Ale my jsme na to zvyklé, v tom nevidím žádný úkor, obzvlášť když vás práce baví. Ale důležité je umět si říct o pomoc a podporu. A pěstovat si vnímavost – zkuste třeba někdy na zdánlivě neplodné poradě jen pozorovat chování lidí, můžeme o to lépe komunikovat. Když chápeme motivace lidí, můžeme o to lépe komunikovat. A my holky na to máme přirozený talent – i proto je v PR víc žen. A nejen PR – jeden z našich výzkumů zjistil, že v rodině jde plných osmdesát procent veškeré komunikace přes matku. Otec zavolá matce, kde je dcera a dítě zavolá mamince, kdy otec přijde z práce. Ženy jsou přirozené komunikační uzly.

Reklama