Přejít k hlavnímu obsahu

@WORK: Rozhovor s filantropkou Jacquelline Fuller

Text: Lucie Radová, foto: Lukáš Bíba/27.6.2017

Naštěstí přibývá firem, které o filantropii přemýšlí v širším kontextu. A VÍC DO HLOUBKY. 

Jacquelline, dalo by se říct, že máte práci snů? Mám ji moc ráda, ale má jednu obrovskou nevýhodu. Na každé „Ano, podpoříme vás“ připadá třeba sto NE. To je občas frustrující.

Ve filantropii se pohybujete už sedmnáct let. Změnila se za tu dobu nějak? Změna je obrovská. Manželé Gatesovi pomohli k tomu, aby byla filantropie braná víc vážně. Jsem přesvědčená, že zvedli úroveň osobní filantropie. A to jak ve směru, kolik peněz se dává, tak v tom, jak moc lidé berou tuto aktivitu vážně. Co se týče firemní filantropie, tak bych řekla, že ještě donedávna dřímala. Ano, máme firmy, které jsou ve své činnosti výborné. Rostou, mají zisky, úspěšně nabírají nové za- městnance. A pak dojde na filantropii a ony si řeknou: O nic nejde, prostě dejte peníze nějakým potřebným lidem a bude to dobré. Naštěstí přibývá firem, které o tom přemýšlejí v širším kontextu a víc do hloubky. A to je obrovský posun.

Co vás těch téměř dvacet let ve filantropii naučilo? Je velmi těžké říct jen jednu věc. Od Gatesových jsem se naučila jít vždy ke kořenům konkrétního problému. Pokud chcete dělat filantropii dobře, musíte skvěle rozumět, co se ve skutečnosti děje. K tomu vám pomáhají data, která vám jasně říkají, co by mohlo fungovat a co ne.

Jak se k takovým informacím dostáváte? Možností je spousty, ale má se za to, že nejlepší je osobně být po nějaký čas přítomná v dané lokalitě a mluvit s lidmi, kterých se problém týká. Když jsem pracovala pro Gatesovi, cestovala jsem po sedmnácti různých zemích. Od Bangladéše, Mosambiku, Nigérie po Keňu, Botswanu nebo Čínu. Navštěvovali jsme kliniky, slumy, školy, mluvili s doktory, studenty, matkami a snažili se pochopit, co se děje. Myslím, že tento zájem je opravdu důležitý a pro mou práci bylo toto zjištění zásadní.

Zaměstnanci Googlu mohou dvacet procent své pracovní doby věnovat dobrovolnictví na projektech, které se netýkají jejich práce. To platí i pro vás? V Googlu si děláme legraci, že z těch dvaceti procent je to spíš sto dvacet procent. Velmi často se těmto projektům věnujeme i ve svém volném čase. Řekla bych, že já těch dvacet procent času trávím s lidmi, kteří jsou součástí našich programů. Třeba se studenty. Mým cílem je od nich získat co nejvíce informací. Umožňuje mi to pak dělat lepší rozhodnutí.

Nadace Google.org také v minulém roce podpořila českou organizaci Czechitas částkou 6,5 milionu korun. Ano! A mám z toho obrovskou radost!

Czechitas je nezisková společnost, která se zaměřuje na vzdělávání dívek a žen v IT oborech. Jsou vůbec první organizací ve střední Evropě, která dostala podporu od vaší nadace. Čím si vás ženy v Czechitas získaly? S nápadem podpořit Czechitas přišel místní Google tým. Na Czechitas oceňujeme to, že zkouší několik různých přístupů a nápadů najednou. Jsou velmi kreativní, co se týče realizování svých cílů. Věnují se tréninku digitálních dovedností, svým absolventkám nabízejí stáže a mentoring. Druhá věc, která se mi na nich líbí, je to, že se věnují širokému záběru výuky, od programování po analýzu dat. Navíc jim záleží na tom, aby jejich absolventky získaly práci. To je něco, co velmi často u jiných projektů chybí a Czechitas si uplatnění studentek hlídají.

Říkáte, že hodně dbáte na získávání dat a pochopení daného problému. Průzkum jste museli dělat i v České republice. Co jste zjistili o českých ženách v IT? Nejen Evropě, ale také v Americe, je obrovská propast mezi tím, kolik je k dispozici pracovních míst v IT, a počtem lidí, kteří tuto práci mohou vykonávat. Těch pracovních pozic je mnohem a mnohem více, než je jejich nabídka a existují odhady, které říkají, že by uspokojení poptávky po obsazení pracovních pozic zvedlo HDP Evropy o devět miliard euro. V České republice, v porovnání s Amerikou nebo západními státy Evropy, je ta propast ještě o něco větší. V Česku ročně absolvuje pouze necelých 14 % žen v IT oborech, zatímco v Americe to je 19 % z celkového počtu absolventů. Tedy, problém je všude, ale tady v České republice je obrovský.

* JACQUELLINE FULLER (48) – Vystudovala politologii na prestižní kalifornské univerzitě UCLA. Svoji pracovní kariéru ale brzy zasvětila filantropii. V letech 2004 a 2005 žila se svou rodinou v indickém Dillí, kde pomáhala rozběhnout zdravotnickou iniciativu Gatesovy nadace v hodnotě 300 milionů dolarů. Ve volném čase ráda chodí po horách, jezdí na kole
a podporuje ženy a dívky v IT oborech. 

Celý rozhovor s Jacquelline Fuller si přečtete v červnové Marie Claire (na straně 64).

 

Google.org podpořil českou neziskovou organizaci Czechitas, která podporuje ženy, jež se chtějí prosadit ve světě IT, a vzdělává je. Jaké je to na vlastní kůži?

Je opravdu velký rozdíl mezi tím přečíst si na začátku časovou náročnost a doopravdy těch 300 hodin prožít. Škola byla povětšinou večer, po práci a to v 3-4 hodinových blocích a nebo o víkendech. Obsahem výuky byly navíc věci, kterým většina z nás vůbec na začátku nerozuměla, což dost zvyšuje náročnost. Učíte se tak něco, čemu nerozumíte. Je tak velmi důležité mít silnou vnitřní motivaci všechno to pochopit. A tu my měly! Dnes bych za tuto zkušenost neměnila nic na světě! A to i přesto, že mě to stálo opravdu spoustu sil a energie. Díky Digitální Akademii jsem se ale z holky, co umí v Excelu +, – a =SUM změnila v děvče, co si za pomoci koučky Svetlany Margetové naprogramovala v HTML a Pythonu vlastní webovou aplikaci Uniporn Reports, kterou budeme oficiálně spouštět o prázdninách a která bude pomáhat lidem pracujícím v prostředí sociálních sítí. A za to, a nejen za to, jsem skutečně moc vděčná Digitální Akademii!

Andrea Bubníková, absolventka Digitální akademie a expertka na sociální sítě.

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama