Přejít k hlavnímu obsahu

MASTERCLASS: Kancelář, co vraždí kreativitu

Text: Ivan Brezina/16.1.2018
Proč open space dostává na frak soustředění, imaginace a pracovní výkonnost?

Představte si, že kolegyně má v mobilu jako zvonění píseň My Heart Will Go On od Celine Dion, takovou tu zamilovanost z filmu Titanic, při které se Kate Winslet utopí její Leonardo DiCaprio. Usilovně se soustředíte na práci, takže si nevšimnete, že si kolegyně odešla zakouřit a nechala telefon položený na stole. Někdo jí opakovaně volá, takže místo abyste přemýšleli nad účetní uzávěrkou, slyšíte Áááj will lóóóv júúú forééévr… Ta píseň je sama o sobě strašlivá, ale když se to párkrát opakuje, máte pocit, že budete muset celou kancelář v nejbližší vteřině vystřílet jako Breivik. A nebo si představte dvě kolegyně, které si v práci pochopitelně potřebují sdělit životně důležité detaily o trablích se svými partnery. „A představ si, že von mi povídá… a já na to…“ „Počkej, tos mu jako fakt řekla, jó? To si děláš prdel, né!“ Plus hýkavý ženský smích. V takové chvíli si vděčně vzpomenete na chirurgické odstraňování hlasivek psům, aby moc neštěkali.

V PRÁCI SE NEDÁ PRACOVAT

Výsledkem je paradox: v práci můžete telefonovat, produkovat a zařizovat, ale nemůžete tam pracovat. Dobře to zná většina novinářů. Sejdou se na poradě, díky kreativitě výměny názorů společně vymyslí témata na články, ale pak musejí odejít domů ty články napsat. Smůla je, pokud si šéf v protikladu s poznatky psychologů usmyslí, že kolektivní práce je produktivnější. Vrcholem tohoto omylu je openspace – otevřený kasárenský prostor, kde desítky nebo i stovky lidí oddělují jen nízké příčky. Připočtěte nechtěné naslouchání cizím hovorům, studené světlo zářivek, šumění klimatizace, ale hlavně totální ztrátu soukromí. Nešťastníci z openspace si často stěžují na bolesti hlavy, dušnost, deprese, úzkost, zažívací problémy, chronickou únavu a ztrátu koncentrace. V openspace se kapitalistům povedlo uskutečnit to, o čem neúspěšně snili komunisté. Člověk je tu zredukován na „výrobní jednotku“. Na jaře 2012 se o tom přesvědčili třeba novináři z nejmenovaného vydavatelství předních českých bulvárních deníků. Zavedli jim „integrovaný newsroom 21. století“, kde jich v hale o rozměrech 1580 čtverečních metrů sedí 160 (slovy sto šedesát!). Jakýkoli lidský rozměr je během pracovní doby eliminován interní vyhláškou, která lidské bytosti mění v anonymní kolečka ve stroji. Novináři si přes židli nesmějí přehodit kabát, u pracovního stolu si nesmějí vypít kávu, monitor si nesmějí vyzdobit fotkami dětí. Zkuste chrlit skvělé články v takovém prostředí! V některých oborech je samozřejmě kolektivní práce nezbytností. Montování aut, transplantace srdce, řízení letového provozu nebo třeba obchodování na burze se nedá dělat z home office. V oborech, kde jde o tvořivost, ale kolektiv člověka brzdí a ubíjí. Kreativita je plachý motýl, přilétající zcela nečekaně. A protože souvisí s podvědomím, je lákána různými často i lehce bizarními podněty. Empiricky jsem třeba zjistil, že se na psaní nejlépe soustředím, když mi na stole vedle počí- tače mihotá uklidňující plamínek svíčky. Není to zas tak divné – slavný německý „básník svobody“ Friedrich Schiller prý při psaní musel mít pootevřenou zásuvku s lehce zahnívajícími jablky, jejichž vůně uvolňovala jeho imaginaci. V open space byste se ale se zapálenou santalovou tyčinkou nebo igelitkou shnilých padavčat se zlou potázali. K některým činnostem prostě potřebujeme intimitu. Už dávno to vědí nejen novináři a spisovatelé, ale třeba i drůbežáři. Když slepice snáší vejce, snaží se schovat někam do kouta. V hromadném klecovém chovu ale musí nést na očích statisícům ostatních slepic, což ji stresuje a snižuje produktivitu. A co teprve šílená vize gynekologické ordinace na principu open space…

FLOW ČILI PLYNUTÍ

V ideálních podmínkách domova, pracovny nebo ateliéru se člověk snadno dostane do stavu, který psychologové označují jako flow (plynutí). Jde o naprostou koncentraci na to, co právě děláme, a absolutní vnitřní propojení s činností. Flow je stav, kdy nám připadá, že se čas zastavil. Nepracujeme, ale my sami se stáváme prací. Všechny rozptylující myšlenky jsou náhle pryč, veškerá naše energie je směřována jen do jednoho „proudu“. V takových chvílích je člověk nejproduktivnější a výsledky jeho práce jsou nejlepší. V kolektivu tohle prostě nejde. Že záleží jen na ohleduplnosti? Omyl! Ani sebeohleduplnější a sebetišší člověk se neubrání, aby mu při psaní neklapala klávesnice. Navíc si občas potřebuje uvařit kávu a dojít na záchod. A protože si v hlavě nosíme obranné mechanismy z dob pravěkých lovců, pohyb zaregistrovaný periferním viděním znamená pocit ohrožení, a tím pádem i nežádoucí přesun pozornosti. Kolegyni nemůžete zakázat používat její oblíbený parfém, i když vám právě nevoní. Nebo si někdo přinese oběd od Číňanů. Tím vám nejen zboří soustředění, ale ještě si poslintáte monitor a musíte k těm Číňanům taky. Psychologové radí pořídit si sluchátka, nejraději s oblíbenou hudbou. Skvělý nápad – až na to, že jde zcela proti duchu té tolik vychvalované týmové spolupráce. Se sluchátky navíc můžete narazit. Šéf je zakáže s odůvodněním, že za vámi přece nebude milostivě chodit, kdykoli vám chce něco sdělit. Většinou jde o „zábavné“ historky z víkendu nebo veselé vyprávění, jak se včera večer krásně opil a koho v hospodě potkal. On sám to považuje za součást neformální komunikace s podřízenými, o jejíž důležitosti se dočetl v manažerské příručce. Ale když potřebuje klid na práci on sám, zavře se do oddě- leného šéfovského kamrlíku.

KONEC OPENSPACISMU

Ale i když vám sluchátka nezakážou, efekt povinného sezení v  práci kvůli nim jaksi mizí. Když je máte na hlavě, jste odstřiženi od reality, a tím i od plodné výměny myšlenek s  kolegy, kvůli které přece v kanceláři trávíte čas. Řešením je Facebook a další virtuální nástroje, s jejichž pomocí můžete komunikovat s kolegou u vedlejšího stolu, aniž byste oba přestávali poslouchat dunící Rammsteiny. Jenže pak vám dojde, že jste úplně stejnými metodami mohli virtuálně diskutovat o pracovních věcech i z klidu domova. Firma navíc používání Facebooku zakáže s odůvodněním, že přece nebude platit vaše „vykecávání s kamarády“. Připočtěte, že po kancelářích volně pobíhá šéfův nevychovaný čokl. Motá se vám pod stolem, chce si hrát, kouše vám boty… „Pes je prostě pes,“ odbývá šéf vaše stížnosti. „Přece by ses na něj nezlobil… Doma ho nechat nemůžu, celý den by tam chudák vyl a ze stesku mi ničil nábytek.“ Čokl se několikrát za den vplíží do vaší místnosti, zákeřně potichu si uprdne a uteče. Pracně nacházený stav „flow“ se rázem rozplyne v pekelném smradu. Vyskočíte, zadržíte kymácející se obsah žaludku, rozrazíte okno a dvacet minut větráte. Když vám klesne adrenalin, další hodinu se pokoušíte znovu začít soustředit na práci, načež vás šéf seřve, že to už mělo být dávno hotovo. Čokla se nakopnout neodvážíte. Zaprvé za to opravdu nemůže a zadruhé by si to jeho majitel vzal osobně. Kolektivistické ideologie 20. století skončily děsivě – po nacismu a komunismu zůstaly hromady mrtvol. Jak skončí openspacismus?

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama