Ženy, které přežily válku, jsou odnepaměti zobrazovány jako oběti v otrhaných šatech, s roztěkanýma očima a s nemytým obličejem, po němž krouží mouchy. Prostě jako osoby, jimž je potřeba pomoci nějakým tím oblečením z druhé ruky, balíčkem základních potravin a přiměřeným finančním darem. Má to své opodstatnění. Tyto hrdinky zpravidla zažily nepředstavitelné násilí, ztratily své blízké a přišly o domov. Podle Spojených národů společně s dětmi tvoří plných 80 % z 57 milionů uprchlíků a vysídlených osob. Nikdo nepochybuje o tom, že zažily příšerné věci a že potřebují pomoc. Ale tak jednoduché to není.

Jsem Iráčanka. Prožila jsem válku a později i exil a velmi dobře jsem poznala, že lidé odjinud si vůbec nedokážou představit, jaké to je žít uprostřed válečné vřavy. Že nás s bratry dokázala matka rozesmát, i když kolem řvaly sirény a létaly bomby, že jsme chodili na narozeninové večírky, randili a sledovali poslední módní trendy, i když byla válka.

Přestože s sebou přinášela strach, nenávist, bolest i hněv, nechyběla ani láska, ušlechtilost, naděje a kuráž. Vím nejlépe, po čem jsem jako muslimka z Iráku po většinu svého života toužila nejvíc – aby mě lidé viděli takovou, jaká opravdu jsem; nikoliv takovou, jakou si myslí, že jsem.

Právě proto jsem před osmnácti lety založila organizaci Women for Women International. Poslední akcí, kterou jsem v jejím rámci zatím podnikla, byla cesta po Bosně, Afghánistánu a Kongu, tedy zemích, které válku nedávno zažily nebo stále zažívají. Během těchto návštěv jsem dělala rozhovory se ženami, které přežily, a snažila se je vidět takové, jaké skutečně jsou – nikoliv takové, jak si je představuje zbytek světa.

Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé navštívila Sarajevo. V té době tam ještě zuřila válka, během níž bylo umučeno a zabito více než 200 000 lidí a 20 000 žen bylo uvězněno v táborech a měsíce znásilňováno. Těch, které jsem potkala, jsem se ptala, co bych jim při své další návštěvě měla přinést. Jejich odpověď byla velmi pohotová – prý rtěnky a spodní prádlo.

Překvapilo mě to, ale pak mi došlo, že vypadat hezky je součástí jejich vzdoru. Jedna žena mi prozradila: „Kdykoliv jdu z domu, mám hezké spodní prádlo a namalovanou pusu. Říkám si, že pokud by mě někdo zabil, tak ať vidí, že zabil krásku. A když mě opravdu zabije, chci mít jistotu, že ti, kteří pak budou omývat mé tělo, budou vědět, že jsem byla čistotná.“

FURAHA HAMULI, 26 LET
Matka čtyř dětí žije ve válkou zmítaném Kongu. Opustila manžela poté, co ji nakazil virem HIV. Chtěla by se vyučit nějakému řemeslu.
Na úvodní fotce vidíte MADINU NADERI, 18 LET
Vyrostla uprostřed afghánského konfliktu. Nyní studuje střední školu, ráda si kreslí henou na ruce složité vzory a doufá, že se jednou stane lékařkou.

Nedávno jsem také navštívila Srebrenici, město v Bosně, kde bylo vyvražděno 8000 mužů a jejich ženy byly znásilněny a vystěhovány. Women for Women International tu otevřelo centrum, v němž mohou zdejší obyvatelky absolvovat program o svých právech a také získat vzdělání, aby byly schopné se uživit.

Když jsem se ptala vysídlených žen, které se sem po skončení války vrátily, proč to udělaly, dostala jsem odpověď: „Rozhodla jsem se pro návrat navzdory tomu všemu. Rozhodla jsem se pro návrat poté, co jsem viděla mučit a zemřít mé bratry. Rozhodla jsem se pro návrat poté, co jsem byla nucena stírat krev z oken a podlahy, rozhodla jsem se vrátit a nárokovat zpět svůj dům a uklízet ho každý den, abych tak dala najevo, že žiju, že jsem svědek a jsem tady. Rozhodla jsem se vrátit navzdory tomu všemu. Máte nějaké další otázky?“¨

Snímky vytvořil uznávaný fotograf Rennie Maifredi, jehož vnímání krásy a integrity pomohlo zachytit tyto hrdinky, jak oslavují samy sebe za to, jaké jsou. Během celého tohoto procesu jsem pochopila, že i ženy v Kongu, Afghánistánu a Bosně stejně jako všude jinde ve světě pečují o svou krásu i uprostřed útrap a válek a že si každá z nich našla svou cestu, jak díky své nezlomnosti, víře a naději přežít.

Během těchto cest jsem divoce tančila se ženami v Kongu, propadala nekontrolovatelným výbuchům smíchu se ženami v Afghánistánu a stejně jako ženy v Bosně se snažím odpustit a usmířit se.

I vy se můžete stát součástí této cesty tím, že budete rok sponzorovat jednu ženu z válečné zóny. Za třicet dolarů měsíčně jí poskytnete základní prostředky k získání znalostí potřebných pro vykonávání práce. A také můžete poznat, kým opravdu je (a ukázat jí, kým jste vy), prostřednictvím dopisů, které si budete vyměňovat.

Více na www.womenforwomen.org.

Text: Zainab Salbi  Foto: Rennio Maifredi