Znásilnění jako stigma

Začátkem léta všechny noviny hlásaly: „Dejte si pozor na tohohle chlapa.“ Nenápadný čtyřicátník z Moravy v té době sexuálně napadl nejméně pět žen. Jednotlivé útoky od sebe dělily dny, dokonce hodiny! Mladou ženu v Kopřivnici na Novojičínsku přepadl v šest hodin ráno. Omráčil ji. Z bezvědomí se probrala s roztrhanými šaty a částečně nahá. O hodinu později už útočil ve Valašském Meziříčí. Policie nakonec agresora dopadla. Skóre jeho sériových znásilnění: tři dokonaná, dva pokusy. Dvěma dívkám ještě nebylo patnáct let.

Znásilnění ohlásí každý den jedna až dvě Češky. Dalších deset až dvacet se na policejní stanici neodváží. Sexuální násilí totiž oběti málokdy oznamují. Přitom ho prožila každá čtvrtá česká žena a šest až deset procent mužů!

Přesto se tento trestný čin často zlehčuje. Kolují mýty a pověry typu „slušná holka se znásilnit nenechá“ a „stejně si o to určitě koledovala“. Znásilnění prostě zůstává tabu. „Zásadně chybí informace,“ shrnuje Kristýna Ciprová z Gender Studies.

Tato organizace proto rozjela poradenské webové stránky Stop znásilnění (www.stopznasilneni.cz). „Postavili jsme je hodně prakticky: co dělat v konkrétních situacích, kde hledat informace, na koho se obrátit. Součástí je kontakt na občanské sdružení Persefona, které anonymně poskytuje psychologické, právní a sociální poradenství,“ vysvětluje Kristýna Ciprová.

Společně s webem spustily organizace Gender Studies a sdružení Persefona také podpůrný projekt, který má za úkol pomáhat obětem, upozornit na porušování jejich práv a docílit toho, aby veřejnost vnímala znásilnění jako problém.

Jak účinně a citlivě pomoct obětem znásilnění se na webu dočtou nejen blízcí a příbuzní obětí, ale i policisté a zdravotníci, státní zástupci, právníci nebo soudci. Leckteří odborníci bohužel často také věří nebezpečným mýtům o znásilnění a mnohdy místo toho, aby oběti pomohli a podpořili ji v často nejhorších chvílích jejího života, chovají se nesmírně necitlivě. Druhé trauma tak následuje první. Zbytečně.

„Před dvěma dny jsem byla znásilněna. Něco jsem popila na diskotéce a domů si zavolala taxi. Poprvé a naposledy. U mého baráku nezastavil, zajel do lesíku a tam...,“ svěřuje se anonymní dívka na webu Přežití – fóru pro pomoc obětem znásilnění a jejich blízkým.

Tím pro ni bohužel děsná noc neskončila: „Utekla jsem rovnou na policii. Byla to asi největší chyba. Furt mě tahali z jednoho oddělení na druhé a musela jsem to vykládat asi pěti lidem. Na policii jsem strávila patnáct hodin a k tomu jsem musela jet na místo činu. Při mé první prohlídce na gynekologii nade mnou stáli dva doktoři, sestřička a policistka. Nejhorší zážitek. Přijde mi, že se na mě všichni koukají. Jako bych za to všechno mohla já.“

Dovedete si takové chování ze strany úředníků představit v okamžiku, kdy by se vás někdo pokusil zavraždit? Přitom jedině pokus o vraždu se dá srovnat s příšernými zážitky při znásilnění. Devadesát procent obětí tohoto zločinu se bálo, že zemře. A prožité hrůzy se napadeným ženám často vracejí.

Postraumatická stresová porucha se objeví nejméně u poloviny obětí znásilnění. Poprvé klidně po měsících od hrůzného zážitku. Rozloží vás stejně těžce jako dopravní nehoda, přírodní katastrofa nebo těžký úraz. PSP trpí třeba vojáci po návratu z Iráku. Nemůžete se nadechnout nebo pohnout, máte stavy na omdlení, úzkostné stavy, zastavuje se vám srdce... A hlavně: všechno se vám vrací znovu a znovu ve snech, záblescích, vzpomínkách, halucinacích.Jak potvrzuje primářka sexuologie Fakultní nemocnice Brno Petra Sejbalová: „Sekundární psychická újma u sexuálních činů bývá někdy silnější než primární.“

V parku? Doma!
Lidé si většinou automaticky představí noční přepadení cizím odporným mužem v neosvětleném parku. Stejně jako se to stalo na Moravě. (Mimochodem, násilník na Moravě se léčil na sexuologii.) Jenomže většina znásilnění byla předem naplánována a útočníci si oběti vybrali.

„Většinu znásilnění nemají na svědomí ,cizí‘ devianti, ale naopak ,normální‘ blízké osoby – manžel, přátelé, otec. Málokterá oběť je však ochotna nebo schopna veřejně ukázat na někoho blízkého a hnát ho před soud,“ upozorňuje psycholožka Jitka Čechová, která řídí brněnskou organizaci Persefona. Ta pečuje především o oběti domácího násilí. Poskytuje jim právní poradenství, psycho-sociální podporu a psychoterapii.

Znásilnění v rámci rodiny nebo partnerství oznámí pouhopuohá tři procenta žen! „Mlčí, aby se rychleji rozvedly nebo protože potřebují klid a bezpečí. Pohybujeme se na soukromé půdě a to není všem příjemné. Ženy se stydí a mají strach z dalšího zranění,“ popisuje expertka.

Nejčastěji se znásilnění odehraje v partnerském vztahu. Proč? Protože převládá pocit, že partnerství rovná se automatický nárok na sex a že znásilnění blízkou osobou míň bolí. Podle zákonů do roku 1950 dokonce neexistovalo znásilnění manželky manželem.

Bohužel v hlavách některých soudců tohle zatvrzelé přesvědčení přetrvává dodnes. Stalo se například, že k soudu přišla „příliš dobře připravená a informovaná“ znásilněná žena. Protože vybočovala z šablony „hysterických nebo apatických obětí“, obhájce zpochybnil její důvěryhodnost – a soudce mu dal za pravdu...

„Podle praxe poradenských zařízení soudy stanovují spíš nižší a podmínečné sazby, když jde o znásilnění ve vztahu. Soudy nepřímo dávají najevo, že znásilnění blízkou osobou je něco jiného než cizí osobou. Taková domněnka je hrubý omyl,“ upozorňuje psycholožka Jitka Čechová a pokračuje: „Náš trestní zákon definuje znásilnění pohrůžkou bezprostředního násilí. Jenže důležité je, jak si je definuje každý z nás. Mnoho vynucených sexuálních styků proběhlo bez přímé pohrůžky, ale pod nátlakem. Znásilněním si je jen pro sebe nikdo nenazval.“

Pozor, při znásilnění nejde o sex – ale o násilí. Agresor chce oběť ponížit a ublížit jí. A jako zbraň používá sex.

Příliš ženské téma?
Sexuální násilí zasáhne do života celé čtvrtiny žen. Tyto ženy mají rodiny, partnery, přátele, kolegy nebo i děti. A hlavně si odnášejí doživotní trauma. Logicky by z tohoto příšerného zločinu dávno mělo být dávno politické téma. Jak je možné, že pořád není?

„Politici jsou ve vleku stejných stereotypů jako většina populace. A mylné představy o znásilnění, oběti a pachateli mohou vést k bagatelizaci a nezájmu o skutečnost,“ říká psycholožka Jitka Čechová a pokračuje: „Ale my se musíme ptát po důvodech, proč oběti nenahlásí znásilnění, a jak zmenšit příčiny sekundární viktimizace (vystavování oběti nadbytečné psychické zátěži při objasňování případu, žena se stává obětí podruhé při nešetrně vedeném vyšetřování, pozn. red.). Dovedu si představit i další důvody, proč se zájem politiků a veřejnosti neubírá tímto směrem. Přece jen jde o intimní záležitost – obdobně jako v případě domácího násilí –, která na první pohled nepatří na veřejnost. Osobně bych nevyloučila ani genderové hledisko.“

Nevědět je pohodlnější: když nevíte, jak ohromné procento znásilněných trestný čin nenahlásí, můžete nad tím mávnout rukou, protože „to zase takový problém nebude“. Opak je, bohužel, pravdou. Co s tím? Vybrali jsme nejstrašnější mýty o znásilnění. Přemýšlet a jednat jinak je první krok k nápravě.

6 nejstrašnějších mýtů o znásilnění
1. mýtus: Mohla si za to sama.
Protože znásilněná žena „se vracela v noci sama neosvětleným parkem“. „Měla hluboký výstřih a minisukni.“ „Líbala se s ním celý večer na diskotéce.“ „Opila se.“
Pravda: Sebekratší sukně nikomu nedává právo po vás chtít sex. Máte právo ukončit intimní sbližování v každém okamžiku. To platí i v partnerství. Žádný vztah sám o sobě neopravňuje k sexuálnímu styku, pokud si to nepřejí oba dva. I znásilnění podnapilé ženy zůstává znásilněním!

2. mýtus: Znásilňuje anonymní úchyl.
Pravda: Nejčastějšími pachateli znásilnění jsou manželé, partneři, příbuzní, sousedé a kolegové. Lidé, které oběť často dobře a dlouho znala a kteří spadali do kategorie „normální chlap“.

3. strašný mýtus: Ženy si znásilnění vymýšlejí.
Pravda: Přes 90 % (někdy se uvádí až 97 %!) obětí znásilnění nenahlásí.

4. mýtus: Obětí znásilnění jsou atraktivní – až příliš atraktivní mladé ženy. „Protože slušná holka se nenechá znásilnit.“
Pravda: Obětmi znásilnění se stávají také děti, postižení nebo sociálně vyloučení lidé, senioři a muži. Ti tvoří až deset procent z těch, kteří tímto traumatizujícím zážitkem projdou. Při znásilnění mezi muži nehraje roli sexuální orientace: hlavním motivem činu totiž není sexuální uspokojení, ale touha pokořit. Vzácně bývají pachatelkami znásilnění také ženy. Zvlášť často se se sexuálním napadením setkávají prostitutky a prostituti. Pachatelé si totiž vybírají ty nejzranitelnější.

5. mýtus: Znásilnění se raději nebraňte, násilníka ještě víc vyprovokujete.
Pravda: Oběť dopředu neví, jesti násilníkovi „bude stačit“ znásilnění, nebo ji bude chtít zranit nebo zavraždit. Sebeobrana je obecně tou nejlepší možností. Na webu www.stopznasilneni.cz naleznete základy sebeobrany.

6. nejstrašnější mýtus: Znásilňuje se kvůli sexu.
Pravda: Při znásilnění nejde o sex, ale o moc. Znásilnění má oběti ublížit a pokořit ji. Znásilnění není tvrdá forma sexu, ale prostě násilí, které obzvlášť brutálně zasahuje do fyzické a psychické integrity oběti. Že nejde o zločin z vášně, dokazuje i to, že většina znásilnění bývá předem naplánována.

Pamatujte si:
1. Na sexuální útok neexistuje žádná univerzálně „správná“ reakce.
2. Sexuální útok může být život ohrožující situace. Ať jste pro přežití udělala cokoli, bylo to správně.
3. Sexuální útok se může přihodit každému.
4. Sexuální útok nikdy není chyba oběti.
5. Sexuální útok si nikdo nezaslouží.
ZDROJ: britská podpůrná organizace SASS

Zákony a soudy: vztahové znásilnění s podmínkou
Za sexuální styk vynucený násilím nebo vyhrožováním nebo který využil bezbrannosti oběti hrozí pachateli od 1. ledna 2010:
- odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let
- za znásilnění nebo zneužití dítěte nebo za pohlavní styk vynucený se zbraní v ruce: 2 roky až 10 let
- za znásilnění nebo zneužití dítěte dítěte mladšího 14 let: 5 až 12 let
- pokud pachatel znásilnění způsobí oběti těžkou újmu na zdraví: 5 až 12 let
- 10 až 16 let, pokud znásilněná oběť v důsledku znásilnění zemře

Zdají se vám tresty nedostatečné? Do roku 2001 bylo možné spáchat trestný čin znásilnění pouze na ženě a pouze v případě, že mělo charakter klasického pohlavního styku. Vynucení orálního nebo análního styku se klasifikovalo jen jako omezování osobní svobody, za což je mnohem nižší trest.