Vystudovala jste pražskou taneční konzervatoř. Měla jste příležitost „přičichnout“ ke flamenku už během studia?
Přímo ke flamenku ne, ale když jsme tančili školní balet Louskáček, strašně moc jsem v něm chtěla dělat španělský tanec. Jen co jsem absolvovala, začala jsem studovat u zahraničních lektorek, které mi ukázaly, co flamenco vlastně je. Spolu s kolegyní Janou Drdáckou jsme se pak staly průkopnicemi, které u nás jako první začaly nabízet kurzy flamenka, každá po své ose.

Takže jste flamenco studovala v zahraničí – přímo ve Španělsku?
Nejdřív jsem studovala u Australanky, která žila ve Španělsku a náhodně přijela sem do Čech. Poté jsem s tehdejším přítelem odjela na dva měsíce do Berlína, a zatímco chodil do práce, já jsem si našla flamenkovou školu s úžasnou lektorkou Amparo de Triana. Sice to byla Němka, ale celý život strávila ve Španělsku. Chodila jsem k ní pět dní v týdnu, velmi intenzivně, a strašně moc mě to posunulo. Od té doby jezdím flamenco každý rok studovat do Španělska, většinou na dvoutýdenní festival Flamenca v andaluském Jerezu.

Tenhle tanec působí velmi emotivně. Funguje tedy i jako způsob sebevyjádření?
Ano. Lidé mi často říkají, že jsem extrémní kontrast. V civilu jsem vcelku nenápadná, možná i plachá … přátelé, kteří mě nikdy neviděli tančit, jsou pak na představení často překvapení. Najednou vidí úplně jinou ženu, drsnou, temperamentní, takovou, co se umí i mračit. Kamarádka s nadsázkou říká, že bych se svým výrazem a tělem v tu chvíli „porazila i býka“. Každý se potřebujeme nějakým způsobem vybít a mně v tomhle flamenco moc pomáhá. V civilu jsem pak klidný a nekonfliktní člověk. Funguje to úplně skvěle a je to další důvod, proč můžu flamenco všem doporučit. Ženám, ale i mužům.

Byla jste jedna z prvních, kdo u nás založil flamenkovou školu (www.estudio-feliz.cz), navíc jako velmi mladá. Chtělo to hodně odvahy?
Absolvovala jsem v osmnácti a hned nato jsem začala vést první kurz. Abych sehnala lidi,  po nocích jsem tajně vyvěšovala plakáty po celé Praze. Prvních šest let mě ale učení flamenka nemohlo uživit, takže jsem se mu věnovala večer, po práci. Dnes vedu asi patnáct kurzů za týden a věnuju se tanci naplno. Některé studentky mi zůstávají věrné už deset let…

Co všechno obnáší vést taneční školu?
Teď už je to opravdu práce na plný úvazek. Dopoledne vyřizuji administrativu, e-maily, telefonáty, dotazy od studentek a řeším například prostory pro kurzy nebo finance. Po obědě se připravuji na lekce, které budu mít večer, chystám si rozcvičku a choreografii, a večer pak učím. Kromě toho sama trénuji. Tenhle systém mi maximálně vyhovuje.

Tvoříte choreografii postupně, nebo si ji připravíte předem a pak už ji „jen“ učíte? A kde berete inspiraci?
Rozvíjím ji po celý rok. Muziku vybírám z cédéček s flamenkovou hudbou, která si průběžně kupuji. Co se týče choreografie, inspiraci čerpám na různých internetových stránkách, ale nic nekopíruji, tvořím sama ze sebe. Díky průpravě z konzervatoře nemám problém s tím zasadit choreografie do hudby tak, aby pasovaly. Dělám to i pro studentky – pomůže jim, že například u ostrého momentu v hudbě máte ostrý pohyb ruky.

Na rozdíl od našeho folklóru si flamenco ve Španělsku stále drží své postavení. Slyšela jsem historku, jak si dvě osmileté holčičky krátily čekání ve frontě na hamburger tak, že začaly spontánně tancovat sevillanas, jeden z flamenkových tanců…
Když tam jedu, tak Španělům strašně závidím, protože ať jsou staří, mladí, hubení, velcí, děti, starší lidé, tak je flamenco ohromně spojuje. Je to folklórní tanec, ale mladí nad ním neohrnují nos jako tady u nás. Flamenku se věnují odmalička, hlavně v Andalusii. Tanec se tam často vyvíjí po rodinách, předává se z generace na generaci. Stalo se mi, že ke mně přišel nějaký muž a začal si se mnou povídat. Zeptala jsem se ho, jestli se věnuje flamenku, a on se na mě dotčeně podíval a prohlásil – samozřejmě, já jsem flamenkový cikán, co sis myslela? Těmhle lidem se říká flamencos a jsou na svůj původ nesmírně hrdí. Zároveň jsou však přesvědčení, že flamenco je jen jejich, že nikdo z ciziny ho nedokáže zatančit nebo zazpívat tak jako oni. A spontánní tanec na ulici? Jednou jsem zažila férii, což je oslava jara nebo léta, záleží na regionu. Ženy při ní nosí krásné šaty, ve kterých se ovšem nedá tančit, protože jsou až ke kolenům velmi úzké. Chodí v nich po městě a pak se sejdou v prostranství férie, kde mají rodinné stany, a tam pijí, hodují a oslavují. Během této slavnosti jsme s kamarádkami seděly v kavárně, a vtom dvě starší dámy vstaly, vytáhly kastaněty a začaly přímo v kavárně tančit sevillanas. Nádherný zážitek.

Při jakých příležitostech tedy se flamenco ve Španělsku tancuje – kromě toho, že „kdykoli a kdekoli“?
To „kdykoli a kdekoli“ se týká právě jen párového tance sevillanas, který pochází ze Sevilly, hlavního města Andalusie. Jinak se flamenco tančí v hospůdkách s dřevěným pódiem, kterým se říká tablao nebo peňa flamenca. Zvou si různé umělce – slavné i méně slavné – i  pouliční hráče, a oni tam vystupují a hrají. Když tam jste se španělskou komunitou, je to ohromný zážitek. Jakmile začne zpěvák zpívat trpké písně, máte pocit, že se na místě rozpláčete, a v celém prostranství to dýchá jedinou atmosférou. Všichni to se zpěvákem prožívají, a když dokončí lettru, sloku, všichni najednou řeknou „olé“. Je to pro ně přirozené. Oni flamenkem opravdu žijí.

Takže flamenco není jen temperamentní, ale může být i smutné a trpké… co všechno dokáže vyjádřit?
Všechno. Tanečnice může ukázat svou povahu i momentální pocity. Existují veselejší tance, třeba alegrías, při kterých se můžete usmívat a tančíte s radostí ze života (alegría znamená radost). Potom jsou temperamentnější tance, třeba skupinová bulería, která většinou zakončuje představení, a pak trpké a smutné tance jako martinete či seguiriyas. Tanečnice při vystoupení může dosáhnout tak intenzivního vnitřního prožitku, že se dostane až do stavu extáze. Jednou se mi to na jevišti také stalo: zapomenete na lidi kolem, na muzikanty za sebou a jenom pocitově tančíte. Na flamenku je úžasné, že během jednoho hudebně-tanečního představení můžete publikum rozplakat i rozesmát. To proto, že je tak emotivní, tak silné.

Je tohle jeden z důvodů, proč každoročně připravujete „absolventské vystoupení“, při kterém tančí pro diváky i kurzistky, nejen profesionální tanečnice?
Určitě. Když člověk tancuje pro lidi, je to úplně jiné a já chci, aby to moje studentky také prožily. Španělé používají výraz duende – znamená to duch, ale je to všechno, co k flamenku patří. Prožitek, radost, smutek, intenzita, vnitřní pocit. Španělé tvrdí, že když nemáte duende, tak to nemůžete nikdy tančit, ať jste odkudkoli.

Chodí do Vašich kurzů i muži?
Bohužel moc ne. Přitom ve Španělsku je to půl na půl – flamenco není párový tanec, ale tančí ho muži i ženy, sami nebo v páru, dva muži a jedna žena, dvě ženy a jeden muž… ta variabilita je úžasná. Byla bych moc ráda, kdyby flamenco zkusilo víc mužů. Tenhle tanec vůbec není zženštilý, chlap při něm zůstává chlapem. Je macho.

V čem je flamenco atraktivní pro ženy, konkrétně pro Češky? Naše mentalita se od španělské přece jen liší…
Flamenco je sexy, to zaprvé. Žena i muž jsou sexy, když ho umějí a umějí se správně projevit. Přitom to nikdy nevypadá lacině. Krásný je především kontrast rychlých nohou a ladných pohybů trupem, rukama, zápěstími a prsty. Mým studentkám se na flamenku líbí hlavně jeho ženskost. Jedna z nich mi prozradila, že si všimla, jak se z jiné studentky, předtím nevýrazné, díky flamenku stala nádherná žena. Při tomhle tanci se totiž nesete jako královna.

Navíc se hodí pro všechny věkové i váhové kategorie, je to tak?
Přesně tak. Můžete se mu věnovat celý život, a pořád na vás čekají nové dveře, které se otevřou. Víte, že neumíte všechno a nikdy nebudete, ale pořád postupujete dál a pořád poznáváte něco nového. Já to poznávám už čtrnáct let a stále mě to fascinuje. Je to nekonečný příběh.

K tomu nejspíš přispívá i fakt, že se používá poměrně široká škála pomůcek, od kastanět až po vějíře, že?
Ano. Když chcete vyzkoušet všechny pomůcky, máte program na pět šest let dopředu. A pak se třeba vrátíte k vějíři a zase objevujete nové možnosti… Mimochodem, nové technologie dorazily i do tak tradiční oblasti, jako je flamenco. Třeba kastaněty – jakési mušle, které se tkaničkou navlíknou na palec a ostatními prsty se na ně vyťukávají rytmy – se dnes vyrábějí  s umělým vláknem Fibra. Jsou pak nerozbitné, a navíc mají silnější zvuk. Dalším doplňkem je vějíř (abanico), který se ve Španělsku používá dodnes – všechny ženy se běžně ovívají. Dalšími pomůckami jsou klobouk (sombrero), hůlka (baston), velký šátek (manton), který se přeloží do trojúhelníku a má dlouhé třásně, a pak bata de cola – sukně s vlečkou, která má volánky a měří tak metr a půl. Tanec s ní je vrchol ženskosti, ač je technicky velmi náročný a musíte se ho učit roky.

Jak je to s kostýmy? S flamenkem si lidé spojují dramatickou kombinaci červené a černé…
Tenhle mýtus bych hrozně ráda vyvrátila. Ano, černá a červená k flamenku patří, ale tanečnice dnes nosí všechny možné barvy a jejich kombinace. Některé jsou možná až kýčovité nebo hodně divoké, ale tak je to v pořádku. Tanečnice vůbec nemusí být decentní! I to mě na flamenku těší. Když šijeme sukně, snažím se studentkám doporučit takové kombinace, abychom byly na vystoupení co nejbarevnější. Hodně se nosí bílá – tu já miluju, poněvadž je něžná a moc mi vyhovuje. Oblíbená jsou i spojení dvou sytých barev, jako je třeba tyrkysová s hnědou, sytě zelená s bílou, růžová nebo fuchsiová se zelnou, bílá s červenou...

Mění se flamenková móda? Sledujete nové trendy?
Mění, i když ne tak rychle jako běžná móda, ale třeba po pětiletích. Moc mě baví ty proměny sledovat. V osmdesátých letech se nosily jednoduché sukně lehce pod kolena, jen s jedním volánem. Dnes platí, že čím delší sukně, tím lepší, ale žádné nařasení. Čím užší silueta, tím lepší – sukně je třeba úzká až ke kolenům a až pak se rozšiřuje. To vytvoří nádhernou siluetu, ať máte jakoukoli postavu. Také teď letí malé kanýrky: od kolen máte třeba deset řad šesticentimetrových volánků. O flamenkovou módu se hodně zajímá moje kolegyně Virginia Delgado, úžasná lektorka a choreografka. Má dokonce svou flamenkovou značku Lere Lere a pořádá flamenkové módní přehlídky.

Kupujete si šaty ve Španělsku, nebo u nás?
Většinou si je nechávám šít – tady u nás. Na jediném modelu tak ušetřím i několik tisíc. Ve Španělsku je flamenková móda hrozně drahá.

Závěrečná otázka – co pro Vás osobně flamenco znamená?
Pro mě je flamenco všechno. Je to moje práce, obživa a zároveň i můj koníček a moje láska. Miluju ho a občas i nenávidím. Musím se samozřejmě starat o svoje tělo a o svoje nohy tak, aby ještě dlouho sloužily, musím studovat, pracovat na sobě, zdokonalovat se. Na druhé straně je to velké potěšení a něco, co mi vždycky zůstane, i kdyby mě opustil celý svět.