Santusa, Irma a Ambrosia přeskakují z terasy na terasu a za nimi vlají jejich černé sukně s duhovými výšivkami. Dívky se rozběhnou k pastvinám kolem potoku Patacancha, který se řítí ze zasněžených vrcholků And. Sednou si do trávy a rozloží si náčiní na tkaní a pestrobarevné nitě. Klobouky připevněné stuhou s korálky chrání jejich karamelovou kůži před slunečními paprsky, které probodávají ostrý vzduch ve výšce 3 500 m n. m.

Muži v ohnivě červených pončech o něco výše obracejí rýčem půdu. Na okolních loukách si hrají děti s obručemi, opodál se pasou lamy alpaky… Idylický obraz, který vypadá jako z jiného doby a přesto je současný. Takto žijí kečuánští vesničané, potomci Inků.

Ačkoli přesněji řečeno Inkové byli vládci říše, synové Slunce, páni nebe, hvězd a vesmíru a bylo jich jen dvanáct. První, Manco Capac, zabodnul svoji zlatou hůl v Cuzcu, ve vznešené dolině zapuštěné mezi horami, čímž z ní ve dvanáctém století udělal „pupek světa“.

Poslední Inka Atahualpa se v patnáctém století střetl s Franciscem Pizarrem, který nejdříve sebral všechno jeho bohatství od smaragdů po chilské safíry, potom ho zabil a s hrstkou conquistadorů obsadil celou západní část Jižní Ameriky.

Pohádková říše pocházející z tohoto údolí posetého jejími zázračnými pozůstatky vznikla v oblasti dlouhé jen asi sto kilometrů. Stěny opevněných měst tyčících se k slunci jsou postavené z kamenných bloků pět metrů vysokých a vážících téměř sto tun. Zemědělské terasy na úbočích andských štítů vypadají jako schody pro obry a jsou protkané zavlažovacími kanály.

Pod nekonečnými nebesy Altiplana, kudy přelétají kondoři, se ještě dnes ztrácejí vesnice jako Checacoupe nebo Racchi uprostřed čtvercových polí hýřících všemi odstíny zelené. Každý obyvatel si okopává to svoje, na kterém pěstuje „papas“ nebo „camwote“, dvě ze stovek peruánských odrůd brambor, sbírá semínka z květů vlčího bobu a v rohu kuchyně chová „cuys“ – morčata, z nichž si pak dělá pečeni.

Život tu plyne jako za časů Inků: houževnatou mlčenlivou práci přerušují bouřlivé náboženské oslavy, v nichž se mísí katoličtí svatí s šamanskými duchy hor. V kostelech postavených na troskách budov zmizelé říše se vesničané klaní před oltáři zářícími zlatem. Stejným zlatem, které pokrývalo zdi chrámů, v nichž jejich předci uctívali Slunce.

Více se dozvíte v Marie Claire 10/2010.