Koučink je dnes moderní slovo. Jsou na nás totiž kladeny takové nároky, že se často ocitneme ve slepé uličce, zápasíme s nedostatkem motivace nebo se nedokážeme rozhodnout, co je pro nás nejlepší.

Pokud však nemáme skutečné problémy, abychom cítili potřebu jít na terapii, která by stála hodně času i peněz, zůstáváme na své starosti a nezodpovězené otázky sami.

Takový „životní trénink“ nás dokáže nasměrovat, dodat sebevědomí, může nám pomoct ujasnit si, co vlastně chceme a jak toho dosáhnout. V práci, lásce, sexu i životě.

Kvůli své vrozené nedůvěřivosti a také proto, že můj život ovládl podivný chaos, jsem se rozhodla „psychotrénink“ vyzkoušet. Terapií už jsem kdysi prošla, takže mám s čím srovnávat. A třeba díky mým zkušenostem zjistíte, zda by koučink mohl uvést do pohybu i váš život!

Sedám si na pohodlnou pohovku, žádné ležení a zírání do stropu jako při psychoanalýze. Koučka si sedá naproti mně, což není úplně příjemné – je to trochu konfrontační pozice. Brzy však zjišťuju, že to má zřejmě svůj účel, jsem nucena udržovat oční kontakt, plně se soustředit, uvědomuju si řeč těla.

Nejprve hovoříme o práci. Trápí mě, že jsem v podstatě nikdy nestrávila delší čas ve světě, mám pocit poslední šance někam odjet a rok dva zůstat předtím, než založím rodinu. Zároveň mám však ráda svoji práci, stále mi dává nové podněty a nechci ji opouštět.

Hovoříme s koučkou živě, není to víceméně tiché naslouchání jako u terapie. Snažíme se zjistit, která z možností mě láká víc. Dostáváme se hlouběji. Cesta do zahraničí se najednou zdá být spíše únikem z rutiny než snem. Mluvíme o životě ve městě, shonu, cestách do práce a z práce, čekání na tramvaj, klimatizaci, zářivkách, bezdomovcích, šedi, odcizení, hledáme smysl každodennosti.

Koučka říká, že na ni z mého vyprávění padá tíže, že se cítí smutně. Já jsem také smutná. Docházíme k závěru, že ve svém snažení často postrádám smysl. Koučka se ptá, zda nejsem unavená. Ano, jsem, jsem strašně unavená! Proč? Připadám si osamělá. Můj přítel by to asi nepochopil...

Více se dozvíte v Marie Claire 1/2010.