Na Potsdamer Platz vane studený vítr a Thierryho plášť do deště divoce vlaje. „V Berlíně vždycky fouká vítr,“ prohlásí náhle. „A vždycky bude, protože tohle město se stále mění.“
Thierry Noir je umělec z Lyonu, který v osmdesátých letech přijel do berlínské čtvrti Kreuzberg se štětcem v ruce a obrovskou touhou to „monstrum“ přemoct. „Zeď jsem vždycky přirovnával ke krokodýlovi,“ dodává. „K dravé bestii, která se náhle probudí ze spánku a spolkne kohokoliv, kdo se zrovna mihne poblíž.“
Po druhé světové válce si vítězné mocnosti rozdělily poražené Německo včetně Berlína do čtyř okupačních zón. Mozky ze sovětské zóny však kvůli jednodušší cestě přebíhaly na Západ právě v Berlíně a tomu bylo nutno zamezit. Jedné srpnové noci byl proto Západní Berlín obehnán ostnatým drátem a vypukla stavba téměř stošedesátikilometrového betonového monstra, berlínské zdi, která město v letech 1961 až 1989 nemilosrdně přetínala na dvě půlky.
Mezi 13. srpnem 1961, kdy se tu zjevily první ostnaté dráty, a 9. listopadem 1989, kdy byly zase rozstříhány a strhány, zabilo železobetonové zvíře (1,2 metru široké a 3,6 metru vysoké) přibližně 900 lidí – ti byli zastřeleni, když se pokoušeli dostat na Západ – a zranilo dalších 850.
Zatímco na straně Východního Berlína se obyvatelé dostali nejdále k informační tabuli (za níž následovala první zeď, oddělující zónu smrti, a teprve za tímto pásmem se tyčila sama monstrózní zeď), v Západním Berlíně mohli lidé bez problémů pozorovat (pokud se dostali nad třímetrovou úroveň zdi – někteří zvědavci si dokonce stavěli můstky), co se děje na východě.
Od konce téhle strašlivé doby sice už uplynulo dvacet let, ale přítomnost zdi je tu stále cítit: v dlažebních kostkách podél asfaltové cesty, která obkresluje její nenáviděné kontury; na betonových zbytcích pomalovaných barvami naděje; v prostorách mezi nimi, které byly záhy
vyplněny novými symboly...
Více se dozvíte v Marie Claire 11/2009
