„Tu noc jsem šla spát hodně pozdě, přesto jsem nemohla usnout. Jako by něco bylo ve
vzduchu, takové zvláštní napětí. O půl čtvrté mě probudil hlasitý zvuk podobný dunění hromu a všechno se začalo příšerně třást. Nebyla jsem schopná se ani posadit na posteli. Tancovala se mnou sem a tam po pokoji a já se bála z ní slézt, aby na mě nespadl okolní nábytek. Držela jsem se jí vší silou a zírala do tmy. V tu chvíli mi došlo, že to zas taková legrace nebude, že jde do tuhého. Zemětřesení trvalo nekonečně dlouho. Když začaly otřesy konečně trochu slábnout, natáhla jsem se k lampičce a rozsvítila. Všude se válel prach, na podlaze rozbité věci. Když zemětřesení ustalo, navlékla jsem si přes tílko a pyžamové šortky svetr, obula pantofle a vyběhla ven na chodbu. Byla úplně prázdná. Ze schodiště na mě jen zamával známý, ať rychle běžím ven. Utíkala jsem tak, jak jsem byla. Skoro nahá, bez telefonu, bez dokladů...“
Více se dozvíte v Marie Claire 7/2009.
