Sedím v zahradní restauraci a nalévám si z karafy místní červené víno. Skleničku raději jistím rukou; číšník se marně snaží zachytit poletující jídelní lístek, zvedá se mistral. Včera přítel v Arles přišel o sluneční brýle, prostě mu je z trička strhl vítr. Tady v městečku Sault jsme zastavili cestou na Mont Ventoux (1909 m. n. m.), jeden ze symbolů tohoto kraje. Zvolili jsme náročnější, ale o to romantičtější cestu kličkující serpentinami, s prudkými srázy jen pár metrů od nás; se všemi zastávkami a opatrnými průjezdy pod skalními převisy nám trvala přes dvě hodiny.

Znovu se zadívám na levandulová pole na zvlněném terénu; výhled je to přímo kalendářový. Snažíme se je spočítat, dvacet šest, dvacet sedm... je to bez šance, znovu ztrácíme přehled. Čísla nemají smysl ani váhu, už se jen kocháme fialovými obrazci nejrůznějších odstínů, tvarů i velikostí...

Cesta na jih
Když do Provence vyrazíte počátkem léta, užijete si z ní to nejlepší. Levandulová pole právě začínají rozkvétat a všechno je ještě svěží (moře možná až moc). Pokud už znáte proslulá střediska, jako je St. Tropéz, Cannes nebo Nice, anebo si chcete tentokrát vychutnat klidnější dovolenou, během níž vás na každém kroku nepohltí dav turistů, vypravte se do Camargue. Delta Rhony je v mnohém specifická, krajina je tu mírná, a přece divoká, a i když jste ve Francii, leccos vám tu možná připomene Španělsko. Výhodná je také poloha. Ať už zakotvíte v Arles, anebo v některé z vesniček roztroušených v krajině, můžete odtud snadno podnikat také výpravy za hranice Camargue: do Marseilles, na pláže v Cassis anebo do módního Aix-en-Provence.

Pokud z domova jedete autem (na výletu se vám tu bude moc hodit), doporučujeme předěl v podobě noclehu, třeba v Mulhouse nedaleko německo-francouzských hranic. Na další část cesty už vyrazíte odpočatí, a prázdniny si tak začnete naplno užívat, ještě než dorazíte do cíle „tam na jihu“. Někde u Besanconu už si nechte dálnici jen jako záložní variantu. Cesta po původních silnicích je nesrovnatelně poetičtější, i když na ní pravděpodobně strávíte víc času: nejspíš totiž neodoláte a zastavíte v některém z útulných domků, které poblíž vinic v kopcích nabízejí jednoduché občerstvení a samozřejmě domácí víno. Záleží jen na vás a na blížícím se soumraku, zda na dálnici vedoucí až do Marseilles znovu najedete už v Lyonu, anebo třeba až ve Valence.

Všechny barvy soli
Na solných planinách poblíž Aigues-Mortes, jimiž je Camargue proslulý, se nehne vzduch. Je bohatě přes třicet stupňů a nám je k zalknutí. Někde za zády máme Aigues-Mortes, vcelku útulné město, spíš větší vesnice. Prošli jsme se po jeho opevnění, přivoněli k bílým květům velkým jako dlaň a poobědvali v jedné z mnoha hospůdek. Teď jdeme už dobrou půlhodinu po přímé cestě... kam? Zdá se nám, že až na obzor. Krajina je tu rovná, není kam odbočit, není kam se aspoň na pár vteřin schovat před pražícími paprsky. I když se voda připomíná mělkými jezírky i bažinami, které každou chvíli míjíme, a někde vepředu má být moře, působí to tu vyprahle. Sůl, kterou tu z mořské vody doslova vypražily sluneční paprsky, později kupujeme v úhledných balíčcích na jednom z trhů pod širým nebem... Zatím ale slaná zrnka leží v místě, kde se zrodila, a vytvářejí obrazce, barevné kontrasty i pozvolné přechody, nad kterými zůstanete v úžasu stát. Béžový písek, bílá a šedá sůl, lesklá hladina. Vypadá to jako pohled z kosmu na nádhernou planetu. Světy, které v tichém pachu bažin čekají na objevení.

Býčí závody: bezpečný adrenalin
Pokud chcete, aby váš návrat do reality byl typický, hlasitý a patetický, zajděte si večer na býčí závody (nikoli zápasy!) v Arles, městě, kde si van Gogh uřízl levé ucho. V amfiteátru, který ve své polozbořenosti působí dekadentně i malebně a v pozdních hodinách bývá efektně nasvícený, se tradiční courses Camarguaises pořádají od června do srpna každou středu. Španělská tradice tu přijala vcelku mírumilovnou podobu: cílem razeteurs (tak se tu říká „toreadorům“), kterých v aréně pobíhá hned několik, není býka zabít, jen mu sundat z rohu stužku.

Není to ovšem nic snadného. Býk výhrůžně hrabe nohama, nepředvídatelně útočí a nejraději by ty provokatéry v bílých košilích a kalhotách nabral na rohy a hodil až do zadních řad. Razeteurs hbitě uskakují a za halasného pokřiku přihlížejících, kterých se tu sejde vždycky dost, se co chvíli přehoupnou přes mantinel. Ani tam ale nejsou v bezpečí, protože býkovi se občas podaří prorazit mantinel a pak se za všeobecného pokřiku žene dokola uličkou, divákům téměř na dosah... Zážitek je to rozhodně adrenalinový, nikoli však brutální.

Zchlaďte se ve vlnách
A co pláže, zmrzliny, koupání? Můžete jím zakončit některý z výletů za hranice Camargue a po putování voňavými piniovými háji, které jsou pro Provence typické, si odpočinout třeba na oblázkové pláži v Cassis. Voda asi ještě nebude žádné „kafe“, ale kdo se celý den toulal řídkými lesíky a slunnými vinicemi, ten do ní v letním horku skočí rád. Jestli jste otužilí, vezměte si s sebou i výbavu na šnorchlování... V přístavním kiosku si můžete také zaplatit pětačtyřicetiminutový výlet lodí do zátok Port Miou, Port-Pin a En-Vau.

Ještě stylovější ovšem bude, když zůstanete v Camargue a vydáte se do přímořského městečka Stes-Maries de la Mer. Celé je jen pro pěší a vypadá to tu jako na konci světa. Až se dostatečně vysluníte na některé z písečných pláží – a že je jich tu na třicet kilometrů! –, zajděte si třeba na výtečnou místní paellu, připravenou zaručeně z těch nejčerstvějších slávek, krevet a chobotniček. Jste přece tak trochu ve Španělsku!