O ženské rivalitě se s oblibou píšou romány i točí filmy, ale v médiích o ní seriózní informace objevíte jen málokdy. O násilí, které na ženách páchají jejich partneři, se popsaly už tisíce stran, ale co se týče krutosti mezi ženami samými, o tom se jaksi mlčí.

Jasně, nelze házet všechny ženy do jednoho rivalského pytle, ale nelze předstírat, že nevraživost mezi ženami neexistuje – existuje a rozhodně ve větší míře než mezi muži.

Kamarádka Katka kupříkladu není schopná pochválit vzhled jakékoliv jiné ženy kromě sebe. „XY chodil s holkou, co vypadala jako myš.“ (Rozumějte – neměla roztomilý ženský pršáček, ale lehce užší a delší, nicméně stále úplně normální nos.) „Cože, ta je podle tebe hezká? Vždyť má velký zadek!“ (Má zcela normální, hezky tvarovaný ženský zadek.) „Eva je hnusně malá a vychrtlá, po té jedou jen pedofilové.“ (bez komentáře) Radši se neodvažuju pídit, co kdy řekla o mně.

Obecně se dá říct, že neznám moc žen, které by byly schopné jen tak pochválit vzhled jiné – naopak, spíše je shazují.

Monika, která pracuje v marketingovém oddělení velké mezinárodní firmy, zase zažívá se svými dvěma kolegyněmi jiné peklo. „Normálně mě ignorují a baví se o mně, jako bych tam nebyla, i když sedím vedle nich. Jedna se třeba zeptá druhé ,Co myslíš, zmizí zase dneska v pět jako včera?´ a druhá odpoví ,Kam asi tak chvátá, co, když stejně žádného chlapa nemá?´ Je to peklo a už si hledám práci jinde.“

Další známá trpí pod svou šéfkou. „Ona ti normálně nenávidí ženský. Chová se k nám přezíravě a ráda na nás křičí, naopak dobrou náladu si nechává pro mužské kolegy, se kterými je velká kamarádka.“

Petra Rakušanová Guasti ze Sociologického ústavu Akademie věd před pár lety analyzovala výzkum poslankyň v České republice a zjistila, že i mezi političkami existuje silná rivalita.

„Ta může mít mnoho podob, za všechny zmiňme například nespolupráci, sobecký přístup či zatajování informací. Respondentky napříč politickým spektrem a především poslankyně s kratší zkušeností ve funkci uvádějí, že vzájemná solidarita žen je v parlamentu omezena, podle některých respondentek téměř nefunguje. Ženy, které poprvé vstupují do funkce poslankyně, se často mylně domnívají, že se jim od zkušenější ženy-poslankyně uvnitř strany, klubu nebo v rámci odborné platformy, kterou představují výbory, dostane pomoci – jakési základní orientace ve fungování parlamentu, to se však stává spíše zřídka. Vzájemná rivalita uvnitř stran je dále posílena ve vztahu k mladším poslankyním, jejichž autorita uvnitř poslaneckého klubu je omezená – jsou brány s rezervou a apriori podezírány z využívání takzvaných ženských strategií. Jedna z respondentek dokonce varuje ženy, které mají zájem o vstup do politiky, aby se vyhýbaly těsnějším vztahům s dalšími ženami-političkami,“ uvádí ve své analýze publikované na internetových stránkách socioweb.cz.

Všechny ostatní jsou mrchy
Podle socioložky Jiřiny Šiklové se ženy, pokud se dostanou do veřejného života, tedy například do politiky, často snaží za každou cenu dokazovat, že tam nezastupují „pouze“ ženy, ale celou skupinu či politickou stranu, za kterou byly zvoleny.

„To se projevovalo například i v politice madam Thatcher či Albright a dalších. Jsou často tvrdé vůči dalším ženám. Je to způsobeno tím, že si coby minorita – tedy minorita v politice – navzájem nepřímo konkurují. Také veřejnost je často nerozlišuje a hovoří o ženách jako o celku. Zatímco muže v politice nazývá jmény, o ženách většinou mluví v plurálu. I to je výrazem podceňování žen v profesích, do kterých se dostávají – a jsou v nich úspěšné – až v posledních desetiletích.“

Podle francouzské socioložky Daniele Kergoat si ženy vzaly mužskou dominanci natolik za vlastní, že snižují samy sebe. „Popírají se, protože se cítí méněcenné.“

Jinými slovy – v socioekonomickém kontextu, kde většina žen stále vykonává hůře placenou práci, slouží obviňování kolegyň z podlého jednání k vlastnímu vyloučení ze společensky druhořadé skupiny…

„Všechny jsou mrchy – kromě mě... Nejsem tedy typická žena a misogynie (neboli nenávist vůči ženám) mě vlastně chrání před identifikací s touto podřadnou skupinou,“ daly by se shrnout myšlenky některých žen. Proto nás také nijak nepřekvapí skutečnost, že podle průzkumů dává většina žen přednost mužským nebo smíšeným pracovním kolektivům.

Newyorská profesorka Susan Shapiro Barash, která se věnuje studiím ženské otázky, to komentuje takto: „Rozhodla jsem se uvést na pravou míru rozdíl mezi soutěžením a rivalitou. Při soutěžení jsme si vědomi vlastní hodnoty a poměřujeme své síly a dovednosti s ostatními, ať už jsou to ženy nebo muži. Rivalita ale není založená na tomto poměřování, jde o strach, že třeba v práci či milostném vztahu budeme nahrazeny jinou ženou. Je o to záludnější, protože je vlastně podvědomá. Ženy jsou stále vychovávány v tom, aby byly něžné, upřednostňovaly spíše citové vztahy a neidentifikovaly se se svou touhou po moci. Jsou chycené v pasti – musí svým způsobem před světem tajit své ambice a frustrace, pokud neuspějí. A když dosáhnou vysoké pozice, jsou často tak polichoceny, že místo aby projevily solidaritu svým kolegyním, chtějí zůstat samy ve společnosti mužů a využít své neomezené moci a možnosti mužské protějšky svádět.“

Reportérka Zuzana má za přímou nadřízenou ženu. „Moje šéfová obětovala své kariéře všechno. Nemá děti ani stálého partnera, a tak nebere ohledy ani na náš osobní život. Také uvažuje jako většinový chlap. Žena v její režii nemá šanci na povýšení, protože by mohla otěhotnět a všechno by to bylo zbytečné.“

Popelky a Sněhurky
Ženská rivalita se však jednoznačně nejvíc projevuje na poli krásy. „Když se nalíčím a hezky obléknu a hlavně se cítím fakt dobře, bývám dost překvapená, jak nenávistně se na mě dívají jiné ženy. Jediným pohledem zhodnotí vše – oblečení, postavu, vlasy. Připadá mi to smutné a potupné. Jaké to asi je, žít neustále ve strachu a závisti,“ přemýšlí stylistka Bára.

„Znám pár žen, které se chlubí tím, že se přátelí výhradně s muži. Myslí si, že jim to dodává nějakou auru výjimečnosti. Ale já je považuji spíš za chudinky – vyhýbají se ostatním ženám, protože se bojí konkurence, případně si vybírají ošklivější kamarádky, než jsou ony,“ myslí si personální manažerka Petra.

Jak ale skoncovat s ženskou rivalitou, když olej do ohně hojně přilévají i média? „Témata“ jako „Souboj blondýnek“, případně „Válka modelek“ jsou na pořadu dne s železnou pravidelností. Příběhy ženské rivality nás navíc obklopují už od dětství. Jen si vzpomeňte na nebohou Popelku, kterou týraly nevlastní sestry, nebo na Sněhurku, kterou otráví macecha, protože je krásnější.

Téma ženské rivality naopak nevidí tak černě Helena Skálová, projektová manažerka Gender Studies. „Nemyslím si, že by spolu ženy musely nutně vždy soupeřit. Naopak se často ve firemním prostředí setkávám s aktivitami, při kterých se ženy navzájem podporují a mentorují a pomáhají si v kariérním postupu, který pro ně bývá z mnoha důvodů obtížnější. Pokud už budeme mluvit o ženské rivalitě v profesním prostředí, myslím, že ji do velké míry ovlivňuje to, že vyšší míra agrese, soupeření a „tahu na branku“ je stereotypně připisována mužům, navíc je okolím hodnocena pozitivně a bývá často důvodem jejich lehčího kariérního postupu. Ženy se pak coby sociální skupina, která se snaží proniknout do prostředí, jež jim není zrovna přátelsky nakloněno, svým chováním přizpůsobují vyžadovaným společenským normám – tedy soupeří spolu ve snaze se prosadit.“

Jak se tedy k ženské rivalitě postavit? Pokud budeme každou ženu považovat za rivalku, budeme si jen zbytečně podrývat sebevědomí. Můžeme se pokusit o nalezení určité formy míru a chovat se k ženám, které se k nám chovají slušně, solidárně.

Líbí se mi, jak se s rivalitou po svém vyrovnala moje známá Lucie. Kolegyně jejího manžela je oba pozvala na víkendovou oslavu. Na místě Lucie zjistila, že kolegyně vypadá jako kopie Vanessy Paradis a že si vedle ní připadá jako její obtloustlejší matka. Dokonce začala podezřívat manžela, že s ní něco má – nebo by alespoň chtěl mít.

„Zpočátku jsem na ni reagovala podrážděně až agresivně. Ona však se mnou i ostatními ženami jednala mile, ale my jsme nebyly schopné na ni nežárlit. Pak jsem se za sebe začala stydět – ona přece není krásná schválně nebo proto, aby mě dráždila! Druhý den jsem si ji vzala stranou a za své chování se omluvila. Moc ji to potěšilo. Začaly jsme si otevřeně povídat a dnes spolu kamarádíme. Od té doby jsem přesvědčená, že se žena nikdy nemůže cítit zcela svobodně, pokud vnímá ostatní ženy jako rivalky. Proto se snažím za každé situace zachovávat nadhled a chovat se k ženám slušně a otevřeně.“

Možná by stálo za to Luciin přístup následovat.