23. února 2002 jste padla do rukou FARC. Kdy jste si uvědomila, že je zle?
Když jsme po hodinách strávených v nákladním autě zastavili ve vesnici. Řekli nám, ať všichni napíšeme dopis rodinám, a pak se mě ozbrojený muž zeptal na velikost bot. V tom okamžiku jsem pochopila. Napsala jsem matce, že jsme byli uneseni.
Zkoušela jste vyjednávat?
S ozbrojenci se nevyjednává.
Povstalci vás odvezli na opuštěné místo v lese. Co vás nejvíc šokovalo, když jste tam dorazili?
To bahno. Bylo všude. Nikdy předtím jsem v pralese nebyla, takže jsem tomu nemohla uvěřit. A záchody – díra v zemi plná žluté tekutiny. Bylo to odporné. A nenechali vás jít samotnou. Nejenže šli s vámi, ale stáli nad vámi, když jste šla na toaletu, a potom ji zasypali zeminou.
Často jste byla spoutaná…
Každý z nás byl připoután k jednomu z rebelů, ve dne v noci, i když jsme šli na záchod a myli se. Byli jsme jako otroci. Celá situace byla degradující a nedat se tím zlomit stálo nadlidské úsilí.
Při příjezdu vám dali balíček na přežití. Co v něm bylo?
Pár gumových bot, triko, kalhoty, nějaké spodní prádlo, zubní pasta a mýdlo. Také tam byla bunda, kterou jsem nosila ve dne v noci čtyři a půl roku. Chránila mě před zimou i hmyzem.
Jindy jste v balíčku našla perleťový lak na nehty.
Ano a použila jsem ho, takže jsem pak v šeru viděla své ruce. Také jsem si říkala, že kdybych zemřela, mohli by podle něj identifikovat mou mrtvolu.
V prosinci roku 2003 jste zjistila, že jste těhotná, což rozvířilo obrovské množství dohadů.
A ty řeči stále kolují. Ale odmítám hovořit o svém soukromí.
Tvrdila jste, že šlo o dobrovolný vztah.
Je to velmi lidský příběh a může se stát komukoliv. Spoléhám na novináře, že to pochopí a budou mé soukromí respektovat...
Více se dozvíte v Marie Claire 11/2009.
