Pamatujete si ještě na závěrečnou scénu z filmu Sex ve městě? Samantha oznamuje svým třem věrným kamarádkám, že opustila Smithe, svého nádherného, milujícího přítele – kterého zbožňovala a jenž ji láskyplně podporoval, když bojovala s rakovinou prsu – protože sebe prý miluje víc.

Jak zareagovaly ostatní? Připily jí na zdraví a jako vždy se postavily na její stranu, ačkoliv očividně provedla největší hloupost svého života. A teď se zamysleme: nechováme se ke svým kamarádkám (a ony k nám) úplně stejně? Nepovzbuzujeme se navzájem v dobré víře, že té druhé poskytujeme podporu, ačkoli ve skutečnosti tím jen jedna druhé spíše posvětíme špatné rozhodnutí?

„Většinou tomu tak bohužel bývá, a to nejen v oblasti komunikace mezi kamarádkami, ale i v oblasti pracovních a partnerských vztahů. Neradi říkáme lidem fakta, o kterých víme, že jim můžou ublížit nebo se stát zdrojem nepříjemných debat. Častokrát tedy raději zalžeme kvůli zachování pohody,“ vysvětluje Lenka Černá, profesionální koučka a ředitelka společnosti Life Clinic (www.life-clinic.cz).

Bývalý partner mé kamarádky Lucky pracuje jako advokát a ona ho považovala za odporného kariéristu jen proto, že jí odmítal volat mezi jednotlivými stáními u soudu. Místo abych jí vysvětlila, že je to nesmysl a že to neznamená, že o ni přítel nestojí, pogratulovala jsem jí, když se s ním rozešla.

Lucka a další kamarádky mě pro změnu ujišťovaly v tom, že muž, se kterým jsem randila já, musí být nepřiznaný homosexuál – proč by mi jinak neodepisoval na e-maily? „Koukni se na sebe,“ hučely do mě jednohlasně. „Jsi úspěšná, hezká a chytrá! Musí být gay!“

Dalším příkladem můžou být věty typu: „Pošli šéfa konečně někam!“ nebo „Klidně si ty lodičky za devět tisíc kup, ty unosíš!“ Dáváme jedna druhé pocit, že každý, kdo s námi nesouhlasí, je špatný. I když za to vlastně tak úplně nemůžeme.

„Pro ženy je náročnější sdělit blízké osobě nepříjemnou informaci. Tento fakt je do určité míry podmíněn biologicky. Budoucí žena není v raných fázích nitroděložního vývoje vystavena tak masivnímu působení androgenů, které ovlivňují řadu charakteristik budoucího jedince, především míru agresivity a impulsivnosti,“ vysvětluje klinický psycholog a psychoterapeut Martin Dlabal (www.psychoterapeut-psycholog.cz).

„Ovlivňuje nás i sociální prostředí. V naší kultuře jsou dívky víceméně vedené k tomu, aby se soustředily na potřeby druhého, solidaritu a komunikativnost, ale už se u nich neklade takový důraz na asertivitu, sílu a úspěch. Interakce ve vztahu je podmíněna i výchovou. Jiným způsobem bude své názory sdělovat žena, kterou vychovali autoritativní rodiče, a jinak ta, jež vyrůstala v demokratickém rodinném prostředí,“ myslí si odborník.

Eliška, třicetiletá novinářka, mi nedávno vyprávěla o své kamarádce, která má patnáct kilo nadváhy a nemůže najít partnera. „Jenže já jí přece nemůžu říct, že na nějakého chlapa nemá. Nechci ji ranit ani uvádět do rozpaků. Navíc naděje umírá poslední, na internetu přece existuje spousta mužů, kteří hledají macaté ženy.“

Kolegyně mi při psaní tohoto článku pro změnu vylíčila příběh své kamarádky, kterou její uhlazený a superúspěšný partner podváděl. „Její nejlepší kamarád jí jednoho dne u piva neomaleně poradil, ať si prostě najde někoho méně atraktivního.“ A jakkoliv krutě to vyznělo, dotyčnou po čase přestalo bavit narážet na stále další a další důkazy partnerovy nevěry a poslala ho k vodě. Ještě předtím se však dala dohromady s mužem, který sice působil úplně obyčejně, ale po roce a půl se za něj šťastně provdala. „Jenže,“ pokračuje kolegyně, „kdybych jí tohle řekla já, nejenže by se tím neřídila, ale ještě by se urazila. A ostatní by ji jen ujistily, že nejsem žádná kamarádka a že by měla dál vyhlížet pana Božského.“

Vztahová terapeutka Helena Rosenberg tvrdí, že tenhle způsob řešení problémů je čistě ženskou záležitostí. „Může za to naše sociální výchova. Myslíme si, že pokud nebudeme souhlasit, nezapadneme do party. Kamarád – muž nám může přímo říct, co se děje, protože u mužů se předpokládá, že budou přímočařejší a praktičtější. Ovšem ženám jde primárně o přízeň kamarádky.“

Jednoduše se bojíme, že když řekneme pravdu, kamarádku ztratíme. „Také máme strach z nepochopení a konfliktu, který je pro všechny nepříjemný,“ dodává Lenka Černá, která si zároveň myslí, že za neschopností mluvit o problémech stojí nízká vztahová inteligence. „Ve škole nás nikdo nenaučil, jak jednat s druhým tak, abychom mu neublížili. Vztahová inteligence není v dnešní době příliš uznávaná, přitom je společně s tou emoční velmi důležitá pro náš život.“

Podle Martina Dlabala se síla vztahu rovná pozitivním ziskům, které nám vztah s kamarádkou poskytuje. „Sama si můžete doplnit, co vše vám kamarádka nabízí – odreagování, zábavu, informace, intimní sdílení. Jestliže vyhodnotíte vztah jako kladný, nechcete ho ztratit. Všeobecně vysoko jsou navíc hodnoceni takoví přátelé, kteří jsou pozitivně laděni, ochotni pomoci a se kterými se cítíme bezpečně.“

Jenže jak tedy sdělit kamarádce nepříjemnou pravdu, aniž bychom o ni přišly nebo ji ranily? Lenka Černá radí následující postup: „Vezměte ji na něco dobrého do restaurace nebo kavárny. Obecně platí, že nepříjemnosti se sdělují pouze ve chvílích, kdy se druhá strana cítí příjemně. Nejdříve v kamarádce vyvolejte hezké pocity – dejte jí najevo, že je pro vás důležitá a že se o ni skutečně zajímáte. Teprve poté jí řekněte svůj názor a znovu zdůrazněte fakt, že jí chcete pomoci, nikoliv ublížit. Pak vyčkejte na její reakci a podle toho jednejte dál.“

Pokud vaše stanovisko nepochopí, uzavřete debatu s tím, že ona sama nejlépe ví, co je pro ni dobré. Může se stát, že vaši pravdu skousne až v okamžiku, kdy bude sama. Psycholog Vojtěch Lebduška (www.psycholog-psychoterapie.eu) zase radí, abyste kamarádce řekla svůj názor a zároveň ho jako svůj názor prezentovala. „Nikoliv jako pravdu, protože tu nikdo z nás nezná. A budete-li osobní názor povyšovat na pravdu nebo objektivní úsudek, můžete kamarádce skutečně ublížit.“

S tím v podstatě souhlasí i Martin Dlabal. „Snažit se opravit nesprávný názor druhé osoby a vytvořit za ni správnější a objektivnější pohled je velmi obtížné. Objektivní realita, kterou by uznávali všichni, neexistuje. V případě, že jste si jistá, že kamarádce nepříjemnou informaci sdělit musíte, bude nejlepší s ní probrat i další možné pohledy na danou skutečnost. Tím jí rozšíříte obzory, ovšem výběr už je jen na ní.“

Nedávno jsem poprosila kamarádku, aby mi upřímně řekla, co si myslí o mém bývalém partnerovi – o tom, který mi neodpovídal na e-maily. Její odpověď mě překvapila. Podle ní není gay, ale spíš hledá někoho, kdo už se chce usadit a pořídit si rodinu. Což já zatím nejsem. A pak dodala, že by bylo lepší poohlédnout se po někom mladším. Ocenila jsem to. Nadělila mi zdravou porci reality.