Divácké hlasování ukáže, nakolik se Pedro Almodóvar trefil do očekávání publika, ale jedno je jisté – svým novým filmem v každém případě překvapil. V posledních letech se sice už několikrát odklonil od svého tradičního rukopisu plného ženských postav, sytých barev a melodramatických motivů, ale žánrový film by od něj asi nikdo nečekal. A Kůže, kterou nosím, je podobně silná pocta noirovým příběhům, jako byla Konečně neděle! Francoise Truffauta. Pokud bych měl nového Almodóvara k něčemu přirovnat, tak k Vertigu Alfreda Hitchcocka, nedávnému dramatu Mé druhé já Neila Jordana či k některému z dílů seriálu Plastická chirurgie s.r.o.

Hlavním hrdinou je uznávaný plastický chirurg Robert (ve vynikajícím podání Antonia Banderase), který v domácí laboratoři vyvine syntetickou lidskou kůži. A zatímco odborný svět žasne a Robertův nadřízený ho varuje před používáním zvířecích genetických kódů, on v absolutním utajení aplikuje svůj vynález na tělo krásné Very, o jejíž minulosti se divák dozvídá v průběhu celého filmu. Je Vera Robertova manželka, kterou její milenec nechal v hořícím autě? Nebo je to jeho dcera, která se psychické trauma ze znásilnění rozhodla jednou provždy vyřešit skokem z okna?

Ačkoliv je řešení otázky, kdo vlastně je Vera, co Robert její operací sleduje a proč ji drží pod zámkem, z diváckého hlediska nesmírně zábavné a napínavé, Almodóvarovi jde o víc. Tak jako byl hrdina Hitchcockova Vertiga posedlý svou dávnou láskou a tu novou se snažil všemožnými způsoby přimět k takovým úpravám zevnějšku, aby jí byla co nejvíce podobná, tak je i Robert posedlý Verou a její dokonalou podobou. Ve své snaze jde za hranice etiky a bioetiky, neváhá pro ni zabíjet. A právě tato amorálnost, pro Almodóvara tolik netypická, jeho fanoušky na „Kůži“ tolik šokuje. Takže až bude v září vstupovat do českých kin, rozhodně si ji nenechte ujít.

Pozoruhodné však byly i další filmy, například dánský snímek Play. V dlouhých statických obrazech sleduje partičku pouličních výrostků, kteří šikanují své vrstevníky. Ačkoliv právě minimum střihů může v prvních minutách snímku na většinové publikum působit jako umělecká nuda, velmi záhy získá opodstatnění. Tam, kde kamera jindy uhýbá, zůstává Play nečinně přihlížet, a divák je tak konfrontován s činy, které rozhodně není příjemné vidět. Násilí se stává doslova fyzickým a člověk má při sledování snímku nezřídka chuť vběhnout do obrazu a učinit tomu všemu přítrž. Ale nemůže. Je jakoby za sklem a bezbranný, což sílu výpovědi jen umocňuje. Je ovšem fakt, že režisér občas překročil hranu snesitelnosti, a tak některé záběry přiměly nejednoho diváka opustit sál.

Soutěžní snímek Malý klenot byl také šokující, ale poněkud jiným způsobem. Nahlíží do finančních „vnitřností“ italského potravinářského koncernu, který díky nejrůznějším finančním podvodům a za tichého přihlížení italské vlády a za pomoci několika vážených bankovního domů fungoval několik let na dluh a vytvářel falešné zdroje peněz.

Malý klenot je z rodu politicky angažovaných filmů, jaké v Itálii vznikaly především v sedmdesátých letech (Mám strach, Vyšetřování skončilo – zapomeňte) a kterým nejde o prosazování ideologie, ale o kritiku zneužívání politické a finanční moci, stejně jako o prorůstání politiky s byznysem. Snímek je přitom divácky přitažlivý: kromě atraktivní vizuální a zvukové složky vyniká také strhujícími hereckými výkony Toniho Servilla (Božský) a Rema Gironeho (ano, to on v seriálu Chobotnice stál za smrtí komisaře Cattaniho). Film se tak bezesporu stává jedním ze žhavých adeptů na hlavní cenu – Křišťálový globus za nejlepší film.

Tím je ovšem také německý snímek Neviditelná, který momentálně vévodí diváckému žebříčku popularity. Jde o psychologické drama zasazené do divadelního prostředí, jeho hrdinkou je adeptka herectví Fine, kterou navzdory všeobecnému přesvědčení, že nemá dostatek talentu, obsadí renomovaný režisér Kaspar Friedmann do hlavní role studentského představení Camille. Režisér v její komplikované osobnosti vidí prvky, jež se shodují s jeho představou titulní hrdinky, a někdy až krutými prostředky nutí dívku sestupovat do temných hlubin vlastního nitra, které se ovšem stává nebezpečným především pro ni samotnou.

Pro jistou podobnost námětu už se tu filmu přezdívá “německá Černá labuť”. Film si se slavným oscarovým dramatem skutečně nezadá, přesto rozhodně nelze mluvit o jeho kopii, a to nejen pro absenci psychohororových scén.

Příjemné překvapení přineslo také slovenské drama Martina Šulíka Cigán. Šest let již uplynulo od posledního hraného Šulíkova filmu Sluneční stát, a tak se s napětím čekalo, s čím se tento slovenský filmový tvůrce, v současnosti asi nejuznávanější, vytasí tentokrát. A on zcela nečekaně přišel s až hamletovským příběhem cikánského chlapce Adama, který po smrti milovaného otce musí až příliš rychle dospět, aby mohl ochránit své sourozence před „předurčeným cikánským osudem“ a postavit se strýci, který, jak se zdá, má jeho otce na svědomí.

Adam se dlouho snaží nezapadnout do marasmu života v rodné vesnici, kde se muži potácejí mezi krádežemi, alkoholem a vězením. Pokouší se po vzoru svého otce žít normální život, pracovat – ale soukolí, jehož je součástí, je nemilosrdné...

Přes to všechno nelze Cigána označit za pesimistický film. Šulík se v něm vrací ke svému lyrickému stylu vyprávění, které bylo typické pro jeho první filmy Neha a Všetko, čo mám rád, a díky tomu dokáže i v e zdánlivě bezvýchodných okamžicích najít trochu naděje. Nikoli snad naděje, že u nás jednou přijmeme Romy jako vlastní. Nikoli snad naděje, že jistá část Romů jednou přestane nás, „gadži“, nenávidět. Ale naděje, že každý, kdo se o něco takového pokusí, může uspět.

Ostatně o tom je celý karlovarský festival. Každý den se tu promítají filmy nejen tvůrců renomovaných, ale i těch začínajících, filmy natáčené sice amatérsky, ale srdcem a dokazující, že když člověk skutečně chce, může se jeho sen stát skutečností. Prostě americký sen v reálu...

Předchozí díl „festivalového deníku“ najdete ZDE.

David Laňka