Po minulé, naživo odehrané (a božsky  odzpívané) sbírce best of hitů tentokrát představí své zatím poslední album nazvané The Sellout.

Česká edice Marie Claire dostala jedinečnou nabídku udělat s Macy Gray telefonický rozhovor. Je to zážitek, za který by spousta lidí dala leccos; už jen moment, kdy vytočíte to předlouhé americké číslo a první, co na druhém konci drátu uslyšíte, je ten nakřáplý chraplák, který vám do ucha zachrastí „Hi, it’s Macy“, je zážitek mimo veškeré kategorie.

A jaká je? Milá. Vtipná. Její slovník je někdy... dejme tomu ne úplně vybraný, ale protože se většinou vzápětí rozesměje, nedá vám prostor ani pro zavrtění hlavou. Prostě... Macy.

V červenci přivezete do Prahy své poslední album The Sellout. Tahle deska zní jako návrat ke staré známé Macy, zároveň je mnohem lehčí a jakoby uvolněnější. Co byl prvotní impuls k tomu, abyste opustila jisté vody soulu a r’n’b?
Už jsem moc dlouho měla pocit, že dělám to, co se ode mě čeká nebo co mi ostatní radí, což se mi speciálně u předposledního alba Big fakt moc nevyplatilo. Chtěla jsem jednoduše natočit desku, která by bavila mě, říkala jsem si, že když ji udělám tak, jak ze srdce cítím, musí se to přece někde projevit. Proto jsem si za pár dolarů pronajala studio v Tarzaně. Bylo tak levné, že jsem tam mohla být tak dlouho, dokud jsem neměla pocit, že slyším to, co uvnitř cítím.

Na albu The Sellout jste pracovala déle než rok. Je tohle absolutní soustředění pro vaši tvorbu osvobozující, nebo vás naopak přepadaly okamžiky, kdy jste chtěla všeho nechat a okamžitě se vrátit zpátky do civilizace?
To se takhle nedá říct. Samozřejmě že bylo prima soustředit se jen na práci a samozřejmě že jsem občas měla pocit, že musím všeho nechat a okamžitě vypadnout, nebo se ze všeho zblázním.  Na druhé straně kdyby tohle album nevznikalo tak dlouho, s takovým nasazením a přesně v tomhle prostředí, asi by se v něm neodrazilo to, co jsem cítila. Když máte na nahrávání měsíc, chodíte ráno do studia a večer ze studia a mezitím se staráte o normální věci, nikdy se nedokážete dostat tak hluboko a myslet jen na hudbu. Proto to bylo tak mimořádné, ale nechci proboha, aby to znělo tak, že všechny další desky mám v úmyslu natáčet rok v izolaci.

S albem The Sellout jste druhým rokem na turné. Baví vás ještě po těch letech život na cestách, nebo jej vnímáte čistě z obchodního hlediska, jako podporu prodeje desky?
Podívejte, já vím, že to zní jako strašné klišé, ale mě koncerty fakt baví a nejen kvůli té „energii“, která tam prostě je bez ohledu na to, kolikrát to kdo řekl přede mnou a řekne ještě po mně. Upřímně, neznám moc lidí, kteří pokud jsou muzikanti a chtějí hudbu dělat, by na pódiu nějak zvlášť trpěli. Ale být na turné je jiná kategorie, to moc zábavné opravdu není.

Vaše debutové  album On how life is zaznamenalo celosvětový úspěch. V USA bylo třikrát platinové, stejně tak v Kanadě, ve Velké Británii dokonce čtyřnásobně. Čtyři singly z něj se dostaly do top ten. Pak jste byla pětkrát nominována na Grammy a jednu získala. Když se na to podíváte s odstupem let, v čem vidíte důvod tohohle extrémního úspěchu?
 Úplně nejsnazší by bylo asi říct, že jsem se objevila na trhu s pravou deskou v pravý čas... Ale tak jednoduché to taky nebylo. Album vyšlo na přelomu tisíciletí, kdy bylo všude buď hodně elektroniky, nebo kytar, a já jsem najednou vydala mix soulu, r’n’b a jazzu. Ale nechci, aby to vyznělo, že to byl nějaký plán. Prostě jsem se tehdy ocitla v takovém hudebním rozpoložení a lidi na to byli zrovna připraveni reagovat.

Můžeme se na chvíli vrátit do vašeho dětství? Jací byli vaši rodiče? Byli to muzikanti, kteří vás vedli k hudbě?
Máma učila matematiku, takže o žádné následování nešlo. Začala jsem zpívat na vysoké škole, protože jsem byla zamilovaná do kluka, který hrál v jazzové kapele. Když mi dal mikrofon do ruky, prostě jsem začala zpívat, ale o hudbu tehdy ještě nešlo, spíš jsem chtěla být s ním.

Co jste poslouchali doma?
Vyrůstala jsem v sedmdesátých letech, kdy se všude hrálo disko, ale moji rodiče se tomu trochu vymykali. Například máma byla velká fanynka Elvise, měla ráda blues, poslouchala i něco z country.

Ovlivnil její hudební vkus vaši tvorbu?
To snad ani ne.... I když mě jistě spousta věcí ovlivnila, nemůžu říct, že jsem se jimi nějak vědomě inspirovala. Moje hudba nevzniká nějak plánovitě, někdy napíšu písničku za hodinu, jindy za noc, inspirace přichází tak nějak přirozeně.

Jste matkou tří dětí. Jak jde dohromady vaše kariéra, kdy jste často na cestách, s mateřstvím?
Když byly moje děti úplně malé, měla jsem první desku ještě před sebou. Když jsem pak vyjela na první turné, protelefonovali jsme spoustu času, ale dneska jsou skoro dospělí a myslím, že jim to opravdu vůbec nevadí.

A jak se slučuje s případným partnerstvím?
Co si budeme povídat, vztahy jsou vůbec těžké, často vás stojí víc práce než přinášejí radosti, a budovat něco přes půlku světa taky není dost dobře možné. Navíc jsem na vztahy asi neměla úplně štěstí.... Na druhé straně mám díky tomu docela hodně zábavných textů, ne?

Macy Grey (vlastním jménem Natalia Renee McIntyre)
   •  narozena 6. září 1967
   •  zpěvačka, skladatelka, hudební producentka, příležitostná herečka
   •  od roku 1999 vydala pět řadových alb, za singl I Try z debutové desky On How Life Is získala v roce 2001 cenu Grammy
   •  je matkou tří dětí (17, 16, 14)

V Praze vystoupí 16. 7. 2011 od 20 hodin v KD Vltavská, Bubenská 1, Praha 7. Předprodej na www.ticketpro.cz, lístek stojí 880 Kč.