Žijeme v prazvláštní době. Ideál ženské krásy tkví v jeho umělé dokonalosti. Tuk je zapovězený, byť je pro ženské tělo i tvary naprosto přirozený. Stránky novin plní prokazatelně vyhladovělé modelky s nepřirozeně velkým poprsím. Ostré nosy se přeoperovávají, tuk se neúprosně odsává a vrásky se vyplňují restylanem.

Proto jsme se v Marie Claire rozhodli, že najdeme pětici žen, které mají oproti nastolenému trendu nějaký „handicap“, jakkoli je tohle slovo v kontextu se zdravým ženským tělem absurdní.

Výsledkem je fotosérie nádherných žen – a co na tom, že jedna má podle současných měřítek výrazný nos, druhé příroda nadělila pihy a zrzavé vlasy, další nosí brýle, jiná je příliš macatá a jiná zas moc hubená.

Všechny nás v ateliéru, kde jsme je fotili, přesvědčily, že jejich krása je nehraná, jakkoli je možná nestandardní. A pevně doufáme, že vás pětice našich žen bude inspirovat.

Nosatá modelka, která si na svém originálním profilu staví úspěšnou kariéru, DJka, která s brýlemi na nose na požádání rozeskáče halu s tisíci lidmi, pihovatá zrzavá grafička, z níž dětským mindrákům navzdory vyrostla femme fatale, hudební producentka, která, ač nosí velmi nekonfekční velikost, muži padají k nohám, nebo křehká štíhlá fyzioterapeutka, jež ovšem dokáže srovnat stokilového chlapa...

To všechno jsou ženy, které sice neplní stránky bulváru, zato mají krásy i charismatu na rozdávání. A ať už vás trápí cokoli, věřte, že stejně krásná jste i vy sama!

Vendula Hilková, 17 let (na úvodní fotce)
Když se řekne modelka, každý si představí dokonalost. Dokonale symetrické rysy, dokonale vyvážené tvary, nadpozemská výška. Z řady modelek, které se opravdu proslavily, si ale pamatujeme jen ty, které vyčnívaly právě nějakou odlišností.

Claudia Schiffer byla tak trochu zubatá, Cindy Crowford se nad rtem skvělo velké mateřské znaménko, Linda Evangelista měla zase šikmé oči a Tereza Maxová si na tvaru svého nosu dokonce postavila celou kariéru.

A pak po molech pochodovaly stovky těch, které jako by jedna druhé z oka vypadly a jejichž jména si nejenže nepamatujeme teď, ale nedokázaly jsme je vlastně od sebe moc rozeznat ani tehdy.

Mladičká Vendula je však ten typ, který se vám svou výjimečnou krásou vryje do paměti. Zakázek má víc, než by vůbec mohla stíhat, cestuje po celém světě a Paříž a Milano jí leží u nohou. A to i přesto, že má „na modelku trochu moc ostrý nos“.

Modelingu se věnuje teprve dva roky a za tu dobu si už stačila vybudovat jistou pozici. Právě proto, že je jiná. „Jak vnímám svůj nos? No není úplně rovný,“ směje se. „Ve škole se mi ale spíš smáli kvůli tomu, že jsem vysoká. Vyčuhuju od malička a kluci na mě samozřejmě volávali žirafo.“

Dnes, když se Vendula úspěšně živí jako modelka a do školy i díky individuálnímu plánu dochází vzácně, už na ni nikdo nic nepokřikuje. Modelka s ostrým nosem a rychle se plnícím diářem je totiž praktickým důkazem toho, že i zdánlivá vada může být vlastně dar…

Nina Holubovská, 32 let
Překrásná Nina s rusými vlasy a nosem a tvářemi posetými tisícovkou drobných skořicových pih vchází do ateliéru se samozřejmým klidem a záviděníhodnou jistotou. Ve svém věku už ví, že právě barva jejích vlasů v kombinaci s pihami a nebesky světlýma očima jí dodává přesně onu jedinečnost, kvůli které ty méně šťastné tráví hodiny v kadeřnictvích a platí tisíce za to, aby byly stejně zrzavé aspoň šest týdnů.

Bohatou záplavu kudrnatých zrzavých vlasů zdědila po mamince, jinak jsou prý všichni v její rodině tmavovlasí. Být za to vděčná ale dokázala až v pozdějším věku. „Děti jsou mimořádně zákeřné a hodně jsem se kvůli jejich nadávkám nabrečela,“ vzpomíná Nina po letech, „jakkoli s odstupem času přiznávám, že ještě na základce to byly nadávky poměrně poetické: například že jsem spadla do rybníka a zrezla, že jsem puntíkatá Mary nebo že Jidáš byl taky zrzavej a nikdo ho neměl rád,“ směje se spiklenecky.

„Na střední škole už to taková legrace nebyla, ale možná jsem si to v pubertě jenom víc brala – stačilo se zmínit o zrzavosti a pihách... ani to nemusely být nějaké dechberoucí nadávky,“ dodává.

Zlom v Ninině pohledu na sebe samu nastal až krátce po dvacítce. Podle jejích slov ji překvapilo, že dospělí, kteří ji v dětství utěšovali, že jí jednou všichni ti posměváčci budou závidět, měli pravdu. „Svou výjimečnost v tomhle ohledu beru spíš jako fakt, je to normální,“ vypráví, „nestavím na tom svou žádnou image, ale ani na to nic nesvaluju,“ směje se. Zároveň zmiňuje, že jako devizu spíš bere praktickou stránku věci – vlasy si nemusí nijak zvlášť upravovat nebo používat silné vrstvy make-upu. „Lidé si mě všimnou i tak.“

A jak Ninu vnímá okolí? Údajně velmi jednoznačně: buď jsou jejím vzhledem nadšeni, nebo jej stejně radikálně odsuzují. „Neexistuje nic mezi tím. Jeden zhrzený kamarád mi dokonce řekl, že kdybych nebyla zrzavá a pihovatá, nic by na mně nebylo,“ vzpomíná Nina s úsměvem na tváři. „Většina mých bývalých partnerů mi dokonce zrzoune nebo zrzounku říkali, pro některé z nich jsem byla možná jen nevyzkoušená exotika. A Zrzka byla jedna z mých přezdívek, na kterou jsem kdysi normálně slyšela,“ dodává.

Ideálním typem žen jsou podle Ninina partnera prý světlé typy blonďaté a zrzavé. O Nině dokonce tvrdí, že je jeho idolem. „On sám je světlý, tak se dá čekat, že miminko, které se nám za pár měsíců narodí, bude taky zrzavé,“ zamýšlí se Nina, „pokud ovšem naše světlé geny neporazí geny našich pradědů a prababiček.“

Nině se v únoru narodí první dítě. Sice ještě netuší, zda bude mít chlapečka, nebo holčičku, zato už ví, že by chtěla, aby barvu jejích vlasů a pleti dítě zdědilo. „Myslím, že dnes už jsou i děti mnohem tolerantnější k lidské odlišnosti, než byly v době, kdy jsem vyrůstala já. Zrzavou holčičku nebo chlapečka bych si jednoduše moc přála, určitě by se netrápili tak, jako kdysi já,“ dodává s úsměvem a s typickým gestem nastávajících maminek si tahle božská zrzka vědoucně pohladí lehce se vzdouvající bříško.

Kateřina Hladká, 33 let
Kateřina špatně vidí od dětství. Už na základní škole prý mžourala na tabuli, ale brýle nenosila. „Nejdřív jsem měla asi půl dioptrie a brýle vlastně vůbec neměla,“ vypráví. „V pubertě už to bylo horší, ale to jsem je zase odmítala nosit, protože mi ostatní děti říkaly brejloune. Klasika,“ směje se.

První brýle, na které byla pyšná, si Kateřina pořídila až v šestnácti letech. Se smíchem vypráví, jak si tehdy koupila lenonky, jako správný hippie se navlékla i do patřičně barevně batikovaného oblečení. „Naštěstí tohle období netrvalo déle než dva roky. Pak jsem se na sebe jednoho dne podívala, sundala batiku i brýle a zase dlouho nic neviděla. Z té doby zřejmě pramení i moje pověst nejnafoukanější holky na Žižkově: protože jsem nikoho neviděla, nejenže jsem nikoho nezdravila, ale ani neodpovídala na pozdrav těm, kteří zdravili mě.“

Fakt, že problém s brýlemi bude muset jednou vyřešit, přehlížela Kateřina až do čtyřiadvaceti let. „To už ale souviselo s tím, že jsem žádné vyhovující nemohla sehnat. V Česku se prostě kvalitní a hezké obroučky neprodávají,“ vysvětluje. Pak je ale našla. „Byly od Versaceho a byly příšerně drahé. Jenže mi konečně seděly a já je s vědomím, že si je kupuju nadlouho, prostě zaplatila.“

Láska k Versacemu vydržela Kateřině sedm let, ačkoli se celou tu dobu dívala po všemožných modelech u nejrůznějších značek. „Bylo mi jasné, že nemůžu mít jedny brýle navždy. Nakonec jsem na ty pravé narazila v Americe. Jsou od značky SPY, která původně vyráběla pouze brýle na snowboarding, postupně přidala i sluneční a dioptrické brýle. Škoda jen, že je v Čechách nikdo neprodává, protože do Ameriky se dojíždí složitě,“ poznamenává s úsměvem.

Dnes Kateřina na svoje brýle nedá dopustit. „Čočky nosím jen na tenis a někdy při řízení. Z brýlí jsem si jednoduše udělala věc vlastní image a ať se nikdo nepokouší tvrdit, že to byla z nouze ctnost,“ směje se. „Jiná věc je, že pokud si chcete pořídit opravdu kvalitní obroučky, není to ani náhodou levná záležitost.“

A co radí Kateřina těm, které jsou stejně jako ona „odsouzené“ k brýlím? „Nebojte se je nosit, najděte si ty pravé, klidně za ně dejte spoustu peněz. A noste je hrdě.“

Jindra Nedvědová, 35 let
Ať bude Jindra dělat a jíst cokoli, pravděpodobně nikdy se jí nepodaří přibrat. Záviděníhodný fakt, že se nemusí zabývat počtem čokoládových dortíků, s sebou ale nese jednu „drobnost“: Jindra má prsa, která odpovídají jejímu superštíhlému tělu – prakticky žádná.

Blondýnka, jež působí dojmem křehké víly, však pracuje jako fyzioterapeutka, a tak domněnka, že ji lehký vánek svalí, je více než mylná. „Takhle hubená jsem byla vždycky,“ vzpomíná Jindra, „hubená je moje maminka a stejně na tom byla i babička. Máme to zkrátka v rodině a roky, kdy jsem se zabývala tím, že nevypadám dost žensky, jsou naštěstí pryč,“ dodává s úsměvem.

Celé dětství a dospívání se navíc Jindra věnovala sportu a tam jí fakt, že na sobě nemá prakticky žádný tuk, byl rozhodně ku prospěchu. „Když neběháte na oválu s trojkami, máte jistou výhodu,“ říká potutelně.

V partnerských vztazích jí její štíhlounké tělo také prý nikdy v ničem neomezovalo. „Asi je to tím, že se mým mužům líbily dětské typy,“ přemýšlí, „a na druhé straně je přece mnohem důležitější, jestli ten člověk miluje vás, ne vaše prsa.“

Dnes už se Jindra „správnými mírami“ vůbec nezabývá. „Je to moje tělo, je to především moje zdravé tělo, a já ho mám nade vše ráda,“ dodává.



Jana Byzoňová, 35 let
Jana rozhodně nemá modelkovské míry, spíše má křivky, které bývají někdy s lehkým despektem označovány jako „velmi ženské tvary“. Jenže když přijde do ateliéru, navzdory tomu, že právě skrz naskrz promokla, s ní vstupuje nepopsatelná ženskost, radostná jiskra a nepřehlédnutelný sex-appeal.

Jana měla vždycky postavu s výraznými ženskými tvary. „Pověstné ,ultraslim‘ období mě potkalo jen mezi sedmnáctým a dvaadvacátým rokem života, kdy jsem hodně sportovala,“ vypráví. „Jenže pak přišel úraz kolena a váha mi ve velmi krátké době narostla až k závratné stovce. Hmotnost samozřejmě souvisí se spokojeností duševní a ve chvíli, kdy sportovce přivážete ke křeslu, v klidu rozhodně nebude,“ vysvětluje si Jana tehdejší extrémní váhový nárůst.

Ve chvíli, kdy se uzdravila a vrátila se k normálnímu pohybu, se nadváha začala ztrácet, až se ustálila na Janiných současných kilogramech. „Výrazně mi pomohl okamžik, kdy jsem přestala jíst maso,“ říká Jana. „Bez masa se mi žije dobře a lehce, nemám žádné žaludeční trable a váha šla dolů prakticky sama, i když je jasné, že tak málo kilogramů jako dřív mít už nebudu. Ale dneska se už odmítám zabývat tím, že nevážím tolik, jako v mládí – sportovkyně jsem přece byla před více než dvanácti lety.“

Jediné, co Jana přiznává jako někdy obtížnější, je nákup oblečení. Standardní obchody neoplývají nekonfekčními velikostmi a vše, co je v konfekci nad velikost 42, prostě vypadá jako neforemný pytel.

„Jasně že šaty dělaj‘ člověka,“ směje se Jana, „naučila jsem se využívat modely mladých domácích návrhářů. To sice není žádná velká věda, ale šatník mám rozhodně nápaditější, než kdybych se oblékala v obchodech, kde to dokážou všichni ti se standardnější velikostí.“ Jana ale přiznává, že ještě před třicítkou svou váhu „řešila“. Chtěla za každou cenu vypadat jako většina populace a smíření se s vlastním tělem přišlo až kolem zmíněných třicetin.

„Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, jak se přiblížit aspoň mírám 100-70-100,“ říká, „vyzkoušela jsem nespočet postupů od manického cvičení až po šílené diety, které vedly jen k jo-jo efektu. Pak to ale jako lusknutím prstů povolilo: tohle jsem prostě já a svoje proporce miluju. Mám ráda svoje tělo a až ve chvíli, kdy jsem se sama začala cítit přitažlivě a sexy, mě tak začalo vnímat i moje okolí. Přesně od toho okamžiku až zázračně často slýchávám, že mi to sluší a že vypadám dobře.“

Co myslíte, o kom řekne devadesát devět procent mužů, že je to sexy baba? O Janě, ze které ženskost jen čiší, nebo o nedokrmené modelce, která tráví veškerý svůj čas v posilovně? Já se klidně vsadím.