Jillian, která dnes žije opět v L.A., je vdaná a má syna, svůj neuvěřitelný příběh odvyprávěla
v knize Some Girls: My Life In a Harem (Nějaké dívky: Můj život v harému). Protože tahle kniha zatím v Česku nevyšla, přinášíme vám alespoň upravený výtah:
Když nastala noc, začal večírek. Oblékla jsem si své nejlepší šaty – byly sexy a zároveň to byl nejdražší kus oblečení, který jsem vlastnila. Doufala jsem, že si tím zvýším sebevědomí.
Palác mi připomínal kalifornský zámek multimiliardáře Hearsta, který jsem jednou viděla na fotce. Zlaté kopule, sloupy a dvojité mramorové schodiště, které vedlo vzhůru k hlavnímu vchodu. Vstupní hala měla uprostřed obrovskou fontánu.
„Je to všechno pravé,“ vydechla Serena.
„Jak pravé?“
„To zlato na koberci je skutečné zlato. A ten rubín je taky pravý,“ vysvětlila mi a ukázala na keramického tygra, který stál nedaleko fontány. V tlamě držel kulatý červený kámen o velikosti tenisového míčku. Přímo naproti předním dveřím visel obraz od Picassa.
Sestoupili jsme dolů do místnosti určené pro večírky. Všude kolem polehávaly nádherné ženy: Thajky, Filipínky, Indonésanky, Malajky – bylo jich tak čtyřicet. Ve vzdálenějším koutě jsem zahlédla taneční parket. Když jsme vstoupily, všechny oči se upřely na nás. Jedna běloška, která působila poněkud staromódně, ihned zamířila k nám. Byla to Madge, Britka, která organizovala večírky i domácnost a vůbec pečovala o princovo blaho.
Když nás přivítala, začal nám Ari vysvětlovat zdejší pravidla. „Muži kolem prince jsou jeho nejbližší přátelé. Nemluvte s nimi, dokud oni nezačnou mluvit s vámi. Nikomu neukazujte podrážku bot; v muslimských zemích je to považované za velkou neomalenost... Nemějte hlavu výš než Robin. Pokud budete muset projít před ním, zatímco bude sedět, skloňte se.“
„Jak skloňte?“
„Uvidíte.“
„A dávejte si pozor, co říkáte,“ pokračuje Ari. „Když si myslíte, že vás nikdo neslyší, tak vás slyší. Když si myslíte, že vás nemůžou vidět, vidí vás.“
Více se dozvíte v Marie Claire 7/2010.
