15. Ledna 2010
Po příletu ze Santa Dominga mířím rovnou do polní nemocnice zřízené přímo v sídle MINUSTAH (Stabilizační mise OSN na Haiti).
Už jsem se několika záchranných misí v různých částech světa zúčastnila, ale rozhodně jsem nebyla připravená na to, co najdu v Port-au-Prince: chybí tu márnice, takže se těla hromadí vedle stanu. Operační místnost byla zřízena dnes a provádějí se tu především amputace – zranění způsobená při zemětřesení se mnohým obětem zanítila a začala je ohrožovat na životě. Chybí kapacita na provádění dalších operací a všechny zásoby jsou silně limitované.
Uprostřed tohoto prostředí plného sténání a pláče leží v postýlkách pět osamělých dětí. Bez jakýchkoliv příbuzných, kteří by je nakrmili, umyli nebo pochovali. Dvouletá holčička s mozkovou obrnou sem po zemětřesení dorazila dehydrovaná a v šoku. Teď leží v postýlce a pláče. Nemá žádná vážná poranění a mohla by jít domů, ale nikdo nezná její jméno (na kusu papíru na její noze je uvedeno pouze Baby Girl) ani se neví, kde hledat její rodinu.
Totéž platí pro Seana, sedmiletého chlapce, který po příchodu sem po celých dvanáct hodin volal své rodiče zkroucený do prenatální polohy. Z toho mála, co řekl, si sestry daly dohromady, že je oba viděl mrtvé. Sean má mírné škrábance, chodí po místnosti a hovoří s ostatními pacienty, ale lékaři se ho zdráhají propustit, protože nevědí, kam půjde a kdo se o něj postará…
Více se dozvíte v Marie Claire 3/2010.
