Své právo volit považujeme za samozřejmé. Se stejnou samozřejmostí si svobodně hledáme partnera, práci, samostatné bydlení, studujeme na univerzitách, mluvíme sprostě, zakládáme bankovní konta, řídíme auta nebo polykáme antikoncepční pilulky. Většině z nás by se naopak nelíbilo, kdyby za stejnou práci dostala méně peněz než její mužský kolega nebo kdyby si partner nedokázal uvařit ani hrnek kávy.
Mnohé bychom ocenily více žen v politice a nejvyšších řídicích pozicích, líbilo by se nám, aby se manžel více věnoval dětem a aby péči o potomstvo dokázala společnost náležitě uznat. Jásaly bychom nad existencí firemních školek. Některé by zase potěšilo, kdyby ostatní nad jejich rozhodnutím nestát se matkou neohrnovali štítivě nos.
Že nás nebaví různé předsudečné poznámky ohledně řízení vozu, barvy vlasů nebo třeba velikosti mozku a poprsí, to snad ani není třeba zdůrazňovat. Souhlasíte? Pak jste feministka!
Možná jste se právě orosila studeným potem nebo si symbolicky odplivla podobně jako většina českých žen (často úspěšných a emancipovaných), kterých se někdo zeptá, zda se cítí být feministkou. Zaklínadlem „nejsem žádná feministka“ se bohužel ohánějí i mnohé političky, sportovkyně či podnikatelky. A také obyčejné ženy, které podobně jako jejich slavnější kolegyně jen nevědí, o čem mluví.
I některé moje vzdělané kamarádky dospěly k „šokujícímu zjištění“, že vlastně zastávají silně feministické názory, až po několikahodinových diskusích o otázkách, kterým se feminismus věnuje. A ujištění, že feministka si opravdu nemusí ostříhat své husté kadeře, zahodit depilační vosk a ucházet se o práci na ropné plošině...
Více se dozvíte v Marie Claire 10/2009.
