Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

VZTAHY: Ožeň se a basta!

text: Radek Šauer/9.2.2018
Závětří je dobré místo. Stejně jako oblast pod svícnem. Obzvlášť ve chvíli, kdy se příslovečným větrem nebo světlem stávají rodiče a jejich touha po svatbě. Po vaší svatbě! Rodiče totiž nejsou hloupí. Naopak – jsou nesmírně chytří. Zajímají je hlavně vaši partneři.

Partnery si totiž jednou domů přivést musíte (alespoň v drtivé většině případů). Z malých každodenních drobností, typu „co si snídal, svačil, večeřel,“ se přeorientují na dlouhodobější záležitosti. A jako vždycky, měřítkem je vaše okolí. Jen si vzpomeňte... Když jste ještě na gymplu donesli špatnou známku a jediné, na co jste se zmohli, bylo: „Ale Honza dopadl úplně stejně a Martin ještě hůř.“ Tatínek s maminkou tvrdili, že se přeci nezajímají o vaše kamarády, ale o vás. Ale to byla lež.

DO NEBE VOLAJÍCÍ LEŽ!

Protože na tom, jak dopadl Honza nebo Martin, jim záleží docela dost. Zejména, pokud podle nich za Martinem nějak zaostáváte. Honza už má nevěstu Vzorec chování rodičů zůstal dodnes stejný, mění se jen situace a předmět jejich zvědavosti. Takže i o nějakých dvacet let později slyšíme něco nepříjemně povědomého: „A ty teď s někým chodíš? Jak je to možný, že ne? A co Martin a Honza?“ V takových chvílích, bych měl chuť zatajit i to, že randím s Natalií Portman. Rodiče dospělého člověka se totiž spolu s gravitací a magnetismem řadí k nejmocnějším silám, které ovlivňují vesmír. A jako ve většině příkladů z už zapomenuté gymnaziální fyziky – síla může být jak přitažlivá, tak odpudivá. Přitažlivá fáze nastává, když se doslechnou (v lepším případě od vás), že s někým chodíte. Potom neuplyne den ani hodina, kdy byste byli ušetřeni okřídleného „A kdy nám ji už konečně dovezeš ukázat?“ Odpudivá pak zahrnuje zbytek společenských namlouvacích tanečků v rovině rodičové – potenciální partner. Když pak vaše nová známost absolvuje povinné schvalovací kolečko a vše vyjde (na úřadě byste dostali kulaté razítko SCHVÁLENO), tlak na chvíli oslabí. Existují také případy, jejichž počet se však limitně blíží nule, kdy si potomci a jejich partneři s předchozí generací sednou. To pak všichni jezdí na společné dovolené, koukají se na filmy a usínají v objetí na gaučích. Ale to považuji za krajně podezřelé a beztak jen chtějí naštvat všechny ostatní, osudem méně obdařené. Kdy naposledy například pronesla vaše lepší polovička poznámku, že už jste dlouho nebyli u vašich rodičů? Že by je ráda viděla a strávila nějaký čas konverzací a veselením se s budoucí tchýní a tchánem? Hlavně ji nevyplašit, říkají si zatím tatínek s maminkou. Jednou za čas se všichni společně potkáte, přecpete se u společného oběda, něco oslavíte a svět je tak nějak v rovnováze. Po nějaké době, jejíž délka je neodhadnutelná a nevypočitatelná (řádově jde ale o roky), se ale situace začne měnit. Spokojenost, že jejich potomek někoho má, se začíná měnit v nervozitu, že se ještě nevzali, nemají svoji vlastní hypotéku a obecně se vůbec nezapojují do řešení budoucnosti. Přesvědčovací kalibr používají různý: od nenápadných poznámek pronesených jakoby mimoděk až po otázky s termonukleárním účinkem. A samozřejmě si svojí polívčičku přihřívají i prarodiče, kteří svého pravnoučka očekávají snad ještě horoucněji než lid izraelský Ježíška. Všichni malí Werichové Já jsem se třeba minulý víkend potkal s takovou formou pobídky, výjimečně ze strany otce (máma je obvykle ta komunikativnější). Apeloval na mne, abych neotálel a opravdu se co nejdříve zadal, oženil a ještě navrch přidal syna. Protože jinak, a asi si to pořádně neuvědomuji, by mohlo vymřít naše jméno. Ehm... Kdybychom byli Přemyslovci, Werichové nebo Peroutkové, nic neřeknu, oholím se a vyrážím do večerního města s tím, že bez ženy se nevrátím. Takhle si ale nejsem jistý. Už jen kvůli tomu, že co sejde na jméně... Téměř každý navíc zažil, jak dokáží být děti kreativní, co se posměšků ve spojení se jménem týče. A moje příjmení Šauer jim celou práci dost usnadňovalo. Někteří z nás situaci ustojí třeba několik let a nakonec se rodiče přeci jen dočkají. Jiní to neustojí a pod láskyplnou rodičovskou dělostřelbou emigrují. A další raději zůstanou nepolapitelní daleko v Evropě (znám případ potulující se po ose Španělsko – Irsko – Španělsko – Itálie). Jeden můj známý se třeba necítí v bezpečí, dokud ho mezi ním a Českem nedělí oceán (USA), nebo celý kontinent (Taiwan). A když měl zakotvit a začít pracovně produktivní život, vyvolenou zemí se pro něj stalo Rumunsko. Všechno se mění: už nedrandíme po ulici v oranžové tatře, nenosíme šusťáky a používáme ochranu. Když naši rodičové uvažovali o svatbě (v mnoha případech spíš museli uvažovat), bylo jim dvacet. Kdo byl v pětadvaceti svobodný, byl automaticky podezřelý. Čím je defektní, dumali tehdá všichni...

Máma nebo ségra?

Dnes naopak vidím jako důkaz maximální příčetnosti, když se mladí lidé do svatby neženou. Odpovědně se pohybují po ose vzdělání – práce – svatba, první dva body vytváří ideální prostředí pro třetí zastávku. Vyhnou se tak trapným otázkám typu: kde budete bydlet a čím se budete živit? A jde i o rodinné fotoalbum. Nedávno jsem procházel fotky ze starých dovolených a na jedné jsem já, moje sestra a za námi se ochranitelsky sklání maminka. V tu chvíli mne napadlo – víc, než cokoliv jiného, vypadá jako otrávená starší sestra, která nás má hlídat. Ale abych se vrátil k závětří a podsvícní z úvodu, loni se mi sestra vdala. Muže má hodného, chytrého a obecně schopného. Ale největší službu mi prokázala paradoxně samotnou svatbou. Vzhledem k tomu, o  jakou nervovou (a přiznejme si to, že i finanční) zátěž se pro všechny zúčastněné jednalo, mám na nějakou dobu klid. Zároveň se ukázalo, a tady bude možná zakopaný jeden ze smečky psů, že svatba jako taková není o nevěstě. Není ani o ženichovi. Svatba je o všech ostatních. Vaši kamarádi si chtějí užít párty a zadarmo se najíst a napít. Příbuzní vás chtějí vidět hezky oblečené a brečet. A samotnou kapitolu tvoří opět rodiče, jen tady je jich pochopitelně dvojnásobek. Sice se snaží pomáhat, ale pouze ve chvíli, kdy je vše v mezích jejich představ. Pokud ne, nastupují poznámky a otázky. Já bych to možná ještě zvážil. Opravdu to takhle chceš? Já ti nevím... Nebyla by ta žlutá lepší? A konečně finální – Když to platím, tak k tomu snad mohu taky něco říct. Vše samozřejmě uvedeno větou „Je to koneckonců vaše svatba. Nechci vám do toho mluvit, ale...“ Jaká je vlastně pointa tohoto lamentu? Asi ujištění, že v tom nejste sami. Každý den slyší svobodní lidé po celém světě tu samou větu: „Ožeň se a basta!“ A každý den něco zamumlají a doufají, že bude na chvíli klid. A on nakonec bude. Vždycky totiž můžete odjet na Taiwan. 

Reklama
Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama