Přejít k hlavnímu obsahu

VZTAHY: Nové druhy lásky

Text: Ivan Brezina (www.g.cz), foto: Getty Images/18.12.2017
Sníte o věrném životě po boku milujícího partnera? Tak se rychle probuďte – tenhle tradiční model funguje jenom ve filmech pro naivní ženy, mezi které jistě nepatříte. 

DVA SE ZAMILUJÍ, ZMĚNÍ SI STATUSY na Facebooku, sestěhují se a pořídí si nábytek z Ikea. Ona otěhotní, takže se vezmou… A jsou spolu až do smrti. V realitě to ale takhle skoro nikdy není, což je dobře. Máme legální pornografii, sexshopy, erotické seznamky, priváty, kam můžete na hodinku kdykoli zaskočit s milencem nebo milenkou, swingers party… Jenže to je právě ten problém. Normálního sexu je kolem nás tolik, že nás přestává bavit. Nejspíš i proto se od něj lidé pomalu odvracejí do oblasti, která s ním úzce sousedí – k alternativním partnerským vztahům. Mění se náš přístup k tomu, proč (a jak) chceme s někým být. A mění se i kdysi tak jasná představa, jak by měl vztah správně vypadat. Objevují se nové modely, ze kterých si můžete vybrat doslova „na míru“ podobu soužití, která vyhovuje právě vám.

Archivní burčák

Prvním novým modelem soužití je otevřený vztah nebo manželství. Dva lidé jsou sice spolu, ale kromě toho mají i „bokovky“ – a to buď mlčky, nebo na základě férové domluvy. „Ale tohle přece existovalo vždycky!“ namítnete možná. Ano, ale nemluvilo se o tom tak otevřeně jako dnes. A taky to nebylo tak rozšířené. Žijeme v zajetí příliš velkých očekávání. Nadsazené nároky na partnera čerpáme hlavně z médií. Podle romantických filmů a knížek musí být krásný, vzdělaný, bohatý, zábavný, sportovní, kulturní, hezky oblékaný, sexuálně zdatný, věrný… Jenže takoví lidé prostě neexistují. I sebelepšímu životnímu partnerovi vždy zákonitě něco chybí. Volný vztah vzniká z poznání, že vám jeden muž nemůže poskytnout všechno. A tak prostě s jedním dlouhodobě žijete, máte ho ráda a sdílíte s ním většinu věcí, a k dalšímu si čas od času odskočíte pro to, co vám chybí. Třeba pro víkendový trek přes hory nebo večer v divadle, obojí zakončené hvězdným sexem. Mezi nevěrou a volným vztahem je zásadní rozdíl v tom, že se na tom se svým dlouhodobým partnerem na férovku dohodnete. Stanovíte si hranice, co ještě ano a co už ne. Domluvíte se třeba, že sex s milencem je OK, ale nebudete u něj zůstávat přes noc. A samozřejmě musíte partnerovi povolit to samé, aby to bylo spravedlivé. Což může být problém. Existují totiž i majetničtí macho muži, kteří sice požadují povolené milenky, ale nesnesli by, aby si sexuální volnost užívala i jejich žena. Manželka přece musí být věrná, to dá rozum!  Podle zastánců otevřeného vztahu není problém nevěry v tom, že došlo ke splynutí cizích těl. Průšvih je, že vám to parter udělal za zády a potají. Právě tím vás podrazil, ponížil a zklamal vaši důvěru – ne tedy samotným sexem. Pokud se tedy na bokovkách domluvíte, je všechno v pořádku a problém mizí. Přijdete o dvě hodiny později z práce a manžel se ptá: „Kde jsi byla tak dlouho?“ A vy si nemusíte vymýšlet nemoc kolegyně, teroristický útok ani klíč zlomený v zámku kanceláře. Prostě řeknete: „Byla jsem si to rozdat s Jirkou. Mám tě od něj pozdravovat a ptá se, jestli v neděli platí ten váš fotbálek.“ Manžel jen dodá: „Bezva, ale příště zavolej, že se zdržíš. Vystydla ti večeře.“  Šokuje vás to? Zkuste si vztah představit jako přátelství. Taky přece nemáte jen jednu kamarádku, a žárlí snad ty kamarádky na sebe navzájem? Tenhle model se dá přenést i do partnerského vztahu, a to minimálně ze tří důvodů. Prvním důvodem je, že přece taky nemáte jen jednu kamarádku. S první si chodíte popovídat do kavárny, s druhou na koncerty nebo do fitka, se třetí se navzájem taháte z  průšvihů… Každá kamarádka vám dává něco jiného, a s muži je to stejné.  Druhým důvodem je, že příroda s mnohaletými vztahy nepočítá. Kromě krátkého období akutní zamilovanosti nás jeden muž (nebo žena) nemůže naplňovat absolutně ve všem. Dokud se lidé ve středověku dožívali průměrně jen asi čtyřiceti let, nebyl s tím větší problém. Prostě založili vztah, vychovali děti a pak si v klidu umřeli. Dnes se běžně dožíváme osmdesátky, a trapte se tak dlouho s jedním dědkem nebo bábou… Na tak dlouhé věrné vztahy nejsme stavění, monogamie v nich prostě nefunguje.

Mnoholáska

Vyšším levelem je takzvaný polyamorismus (česky volně přeloženo třeba jako mnoholáska). Relativně nový trend byl popsán asi před dvaceti lety v USA. V Česku je nejznámější tváří polyamorie Fronéma Virglerová. A to především proto, že o tom zcela otevřeně mluví v médiích. Mladá programátorka s nezvyklým křestním jménem nedávno novinářům vyprávěla, že chodí se dvěma muži a jednou ženou. Jak se k tomu dostala? „Měla jsem vztah s  jedním partnerem a zamilovala se do dalšího muže,“ řekla. „Milovala jsem dva muže a chtěla jsem situaci nějak vyřešit. Měla jsem možnost se rozejít s jedním a zůstat s druhým nebo zůstat s prvním, nic neříct a podvádět ho. A vzhledem k tomu, že jsme v tom prvním vztahu kdysi mluvili o tom, že by to šlo i jinak, tak jsem situaci doma jasně nastínila. Přítel mi tenkrát řekl, tak dobře, pojďme to zkusit a uvidíme. Byli jsme spolu čtyři roky…“ Podle Fronémy na polyamorii lidé reagují dvěma způsoby: „Jé, ty se máš!“ nebo „Fuj, to bych nechtěl!“ Sami se rozhodněte, který z těchto přístupů je vám bližší. I když  vám ale představa dělá fyzicky špatně, někde vzadu v hlavě si nejspíš pohráváte s tím, jaké by to asi bylo. Nejzásadnější otázkou při podobném experimentování je samozřejmě žárlivost. „Může se jí polyamorik vůbec zbavit?“ ptá se člověk, který se s mnoholáskou seznamuje. Jednoznačná odpověď neexistuje, protože se tu dostáváme k nikdy nekončícímu sporu biologie a psychologie. Je nám žárlivost vrozená (ovlivňují ji geny) nebo se ji učíme, a tedy nám ji vnucuje kultura? V prvním případě by se žárlivostí nešlo nic dělat. Naznačují to průzkumy, podle kterých muži a ženy žárlí rozdílně. Muži jsou schopni tolerovat, pokud se jejich partnerka platonicky zamiluje do jiného muže, ale vadí jim, pokud má s někým cizím sex, a to třeba i bez lásky. Ženy to mají přesně obráceně. Jsou schopny partnerovi prominou fyzickou nevěru, například s prostitutkou. Žárlí ale, pokud muž jiné ženě kromě penisu věnuje i svůj zájem, čas nebo city. Sociobiologové to vysvětlují zcela jednoduše. Muž víc riskuje partnerčiným sexem s jiným mužem. Hrozí mu, že se pak bude muset dlouhodobě starat o cizího potomka. Vzhledem k mnohaleté délce piplání lidského mláděte a malému počtu lidských potomků se mu navíc může stát, že s konkrétní partnerkou už sám vlastní dítě mít nebude. Kvůli nevěře tedy muž prohraje v soutěži genů, respektive nepřežije. Žena naopak víc riskuje partnerovým vztahem s cizí ženou. Hrozí, že se s ní muž kromě lože začne dělit i o zdroje – kdysi o uloveného mamuta, dnes o majetek. Tím se snižuje zabezpečení potomků, které má muž s původní ženou.

Roztřískaný iPhone

Psychologové oponují, že žárlivost je do značné míry naučená. Z příkladu rodičů, vyprávění, filmů, knih a dalších kulturních zdrojů jsme si v dospívání odnesli představu, že když nám partner zahne, musí nás to urazit, rozhodit a naštvat. Ale podívejte se na to s chladnou hlavou. Žárlivost je pocit, a s pocitem se dá racionálně pracovat. O co jste vlastně přišla, když se váš partner pomiloval s cizí ženou? Má teď pro vás něčeho míň? Ohrožuje vás to nějak, samozřejmě pokud vyloučíme pohlavní nemoci, před kterými se rozumný člověk chrání prezervativem? Vyrovnání se s nevěrou je stejně důležitým nástrojem sebepoznání, jako třeba vyrovnání se s vlastní smrtelností. Jednou určitě umřete a partner vám na 99 % bude nevěrný (myslím jakéhokoli partnera ve vašem životě, ne nutně toho současného). Co to s vámi udělá a jak se k tomu postavíte? Přejdete to a vnitřně přijmete, nebo vás to bude užírat jako kyselina a rozvrátí to vztah s mužem, kterému „přece už nikdy nemůžete věřit?“  Všimněte si, jak se ve vztazích chováme majetnicky. Své auto, lyže nebo počítač kamarádce půjčíte. Když za vámi přijede na návštěvu na vaši chatu, máte dobrý pocit, že ji tam můžete pohostit svým vínem a svými chlebíčky. Ale půjčit jí partnera, ať už jen na sex nebo i na paralelní vztah?! „Bože, copak jsme zvířata?“ říkáte si v duchu. Možná je to ale naopak. Právě proto, že nejsme zvířata, se dokážeme oprostit od čistě biologického programu žárlivosti, která nám velí vyškrábat té děvce oči (nebo jí raději vyrvat z ruky její iPhone a mrštit s ním o zem, protože to ji bude bolet mnohem víc). Jenže co vám provedla tak zlého? Vašemu muži přece jen dovolila zasunout kus jeho těla do svého těla. Vzalo vám to snad něco?

Tabulka čokolády  

Ani lidé žijící ve volných vztazích se žárlivosti nevyhnou, ale cítí ji jen ve výjimečných situacích. Třeba když partner věnuje víc času, pozornosti a vzájemnosti té druhé. Taková žárlivost je pochopitelná. Prostě je to nespravedlivé stejně, jako když matka pro své dvě děti nerozlomí čokoládu na dvě stejné půlky. Pokud si to ale váš společný muž ohlídá, proč žárlit? Fronéma vysvětluje, že to paradoxně může být i naopak. V angličtině podle ní k žárlivosti dokonce existuje opačný pojem, který nemá český překlad. „Compersion“ znamená mít dobrý pocit, když vidíte svého partnera s někým jiným. „Jsou lidé, kteří k tomu musí dojít skrze svůj vývoj, a já to mám, dalo by se říct, zadarmo,“ vypráví. „Nevím, jak se to stalo, ale je to tak. Když vidím své partnery, že se k sobě přitulí, políbí, tak mě to zahřeje u srdce, jako by se to dělo mně.“ Zkuste si teď psychologické cvičení. Představte si, že se doma díváte na televizi a váš partner se vrátí z rande s vaší kamarádku. Obejmete ho, políbíte a natěšeně se ho zeptáte: „Tak co, jaké to bylo?“ Začne vám vyprávět, jak spolu byli na romantické večeři a pak jeli k ní a vášnivě se milovali. „To jsem ráda, že sis večer tak hezky užil!“ řeknete mu šťastně. Co to s vámi dělá? 

■ Autor vystudoval biologii na PřF UK. V českých médiích se dlouhodobě věnuje evolučním a sociobiologickým přesahům partnerských vztahů a sexuality

Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama