Přejít k hlavnímu obsahu

Osamělé třicítky

Text: Ivan Brezina, www.g.cz, foto: Getty Images/13.9.2017
Vytvořil seriál Sex ve městě v Česku generaci vnitřně nešťastných solitérních žen? A nebo jim samota vyhovuje?

„Proč jsou moje přítelkyně na prahu třicítky single?“ ptala se ve svém článku před časem herečka a novinářka Nikol Štíbrová (28, aktuálně není sama). O tom, že tohle téma zajímá leckoho svědčí i fakt, že její blogový post měl dvě stě tisíc přečtení a stovky komentářů. „Všechny jsou atraktivní, chytré, vtipné, milé, zdravé, soběstačné,“ diagnostikovala stav věcí. „V čem je sakra chyba?” Nikol dospěla k závěru, že dnešní muži na superženy „nemají koule“. Cítí prý, že vlastně nejsou potřeba. „Vidí, že vypadám docela dobře, že vyzařuju pozitivní energii, že se dokážu postarat, že umím naladit televizi, že mám auto, byt a ka- belku si umím koupit sama,“ říká Nikol jedna její kamarádka. „Ale to, že je nepotřebuju, neznamená, že bych je nechtěla potřebovat...“

Wi-fi a pětka z chemie

Podle mě se Nikol mýlí. Jednu takovou superženu mám totiž doma už od konce gymplu (tedy hodně dlouho) a s mými koulemi to nijak nesouvisí. Imponuje mi, že Iva spoustu věcí zvládá sama a za křehkou kopretinku bych ji neměnil. Naposledy jsem si to uvědomil minulý víkend, kdy se mnou na sněžnicích ve vánici přešla Malou Fatru a po návratu jen tak mimochodem doma zapojila wi–fi a vyřešila synovu pětku z chemie (já neměl čas, psal jsem tenhle článek). Je ale pravda, že když bylo Ivě třicet, sama už nebyla. Měla mne.

Příčiny osamocenosti některých českých třicítek je tedy třeba hledat jinde. Podle mé hypotézy je hlavním viníkem Sex ve městě – kultovní seriál, který ženám do hlav implantoval hned několik chybných programů najednou. „Nikam nespěchej!“, radí záludně první program. Carrie, Samantha, Charlotte a Miranda v klidu budují kariéry, baví se na večírcích, užívají si a o vážné partnerství vlast- ně zas tak moc nestojí. To potvrzuje i novinářka Veronika Kratochvílová (27, aktuálně není sama). „Dnešní žena muže k životu až tak moc nepotřebuje,“ říká. „Peníze si vydělá sama, což dřív nebylo možné. A navíc si pořád říká, že s dítětem je přece čas do čtyřiceti...“

Vybírat do přebrání

Jenže ženy podceňují krutě chladný a čistě tržní zákon nabídky a poptávky. Stručně řečeno: pokud si vhodného partnera nevyberete a nevybojujete asi tak do pětadvaceti, vaše šance rapidně klesají. Je to asi podobné, jako když se vám v sobotu nechce vstávat, abyste byly (ypsilon je mluvnicky správně!) v lese už za svítání. Hříbky, křemenáče, kozáky a lišky prostě vysbírá houbařka, která přišla dřív. Být ženou, budím se nad ránem zpocená (femininum je sémanticky správně!) hrůzou. Existenciální prokletí: vybírat, porovnávat a zvažovat tak dlouho, až zjistím, že jsem přebrala... Chlap tohle neřeší, protože jeho cena na seznamovacím trhu se s věkem příliš nemění. Prsa ani zadek mu nepovisnou. „Nabídka žen, které se chtějí vdát, se s rostoucím věkem zvyšuje,“ vysvětlila v červnu 2013 na stránkách amerického deníku The New York Times profesorka ekonomie Nancy Folbre. „Dostupných mužů, kteří by zároveň prošli sítem ženského výběru coby vhodní kandidáti, je logicky čím dál tím méně. Vzniká tak začarovaný kruh: méně mužů znamená tím usilovnější hledání a jejich tím rychlejší mizení ze seznamovacího trhu. Jak žena stárne, často se tak dostává do situace, kdy na ni už nikdo vhodný nezbyde.“ Velmi podobný názor vyjadřuje i ekonom Paul Oyer, autor knihy s všeříkajícím názvem „Všechno co jsem potřeboval vědět o ekonomii, jsem se naučil z online seznamek“. Muže v ní varuje, že všechny ženy o sobě v inzerátech lžou – a jak stárnou, lžou čím dál víc.

Božský Krakonoš

Druhým chybným programem ze Sexu ve městě jsou přehnané ženské nároky kombinované s neschopností dělat kompromisy. Daly by se shrnout jako optimistická představa, že někde čeká „Pan Božský“. Stačí jen čekat, až osud udělá „cvak“ a nějaký ten John Preston vás jistě osloví. Nalijme si čistého vína, jde o stejně fiktivní postavu jako Krakonoš. A nebo existuje, ale mezi ženami si může vybírat (a je o něj velká rvačka), takže s vámi žít stejně nebude. Na vás někde čeká akorát tak průměrný muž, jako jsem já. Mám pleš, trochu bříško a běžný účet periodicky přešvihnutý do kontokorentu, občas se opiju jako zvíře, občas jsem nespolehlivý, občas flirtuju s jinou, občas mi smrdí nohy, občas nejsem moc vtipný... Ale i tak máte smůlu, Iva byla kdysi rychlejší.

Třetí chybný program ze Sexu ve městě zní: „Než prožít život s průměrným chlapem, je lepší být sama a budovat kariéru“. Ale zkuste si to pár let a ujede vám vlak. Přeskakujte z jednoho krátkodobého vztahu do druhého a nakonec ještě ráda slevíte, abyste kdesi v baru nebo v klubu urvala „aspoň něco“. A to je čtvrtý chybný program. V baru nebo v klubu totiž vysedávají jen dvě skupiny mužů. První skupinou jsou single chlápci kolem třicítky. Jen velmi výjimečně se mezi nimi objeví někdo, kdo měl stejnou smůlu jako vy. Spíš mají nějaký vnitřní problém. Mamánci, kteří hledají služku, kuchařku a pradlenu? Subínci toužící po velitelce, která jejich životu vnutí řád? Zakřiknutí ňoumové, kteří se žen v zásadě bojí? Věční kluci, kteří i ve třiceti hledají jen „nezávazný vztah“ s možností kdykoli vycouvat na trek do Norska nebo na surfování na Srí Lance? Druhou skupinou „těch z baru“ jsou ženatí a zadaní muži. Ty moc nemá smysl komentovat – zajímá je jen vaše tělo, což je sice krátkodobě příjemné, ale na vztah je to dost málo. 

Aristoteles v lese

Sex ve městě nás paradoxně přiblížil Indii, kde při výběru partnera dodnes funguje kastovní systém. Oficiálně je od roku 1950 zakázán, ale v indických seznamovacích inzerátech se dodnes můžete dočíst, z jaké kasty musí hledaný ženich pocházet. Na Západě mají kasty podobu přehnaných nároků úspěšných lékařek, právniček, realitních makléřek a dalších „superžen“. Anglické stránky jako třeba PerfectMatch, E–darling, Chemistry nebo E–Harmony jim nabízejí partnerskou kompatibilitu nejen na citové nebo ekonomické úrovni, ale i na romantické, chemické nebo dokonce genetické úrovni. Na první pohled je to stejný nesmysl, jako indická víra, že fungující vztah a šťastné manželství zaručí stejná kasta nebo příznivé postavení planet obou partnerů při narození.

Přehnanost nároků asi nejlépe demonstruje historka z humoristické knížky Ivana Mládka Trilogie úterý. Hrdina Olin nemůže najít vhodnou partnerku. Už už se mu zdá, že se to povedlo. Pak ale Olin bohužel zjistí, že když dívka jeho snů kráčí s těžkým kufrem po schodech do pátého patra, potí se. Uznejte, že s takovým člověkem prostě nelze žít... A přehnanost nároků na muže potvrzuje i Veronika Kratochvílová: „Když si žena vybuduje kariéru, je často tak vysoko, že už jen obtížně hledá muže, ke kterému by mohla obdivně vzhlížet. Každý muž je navíc dobrý na něco jiného. Jeden umí rozdělat oheň a nezabloudí v lese, zatímco druhý mluví čtyřmi jazyky a cituje Aristotela. Objevit muže, který by byl dobrý ve všem, je skoro nemožné...“ 

Žena není fena

Ale nechme už Sex ve městě plavat, existují totiž i čistě sociobiologické příčiny. Utvářely se miliony let a s americkým seriálem nijak nesouvisejí. Začněme rozdílností investic do rozmnožování. Muž má sex odbytý nejdéle za pár minut (a ještě si to bez výjimky užije). Žena ale musí investovat devět měsíců těhotenství a pak často až desítky let starostí s výchovou potomka. A protože neuvážený sex znamenal pro pravěké ženy riziko ohromné zátěže, evoluce protěžovala ty z nich, které si své partnery důkladně vybíraly. Nevybíravé ženy měly méně potomků, kteří se dožili dospělosti. Evoluce tedy u žen postupně vyselektovala pečlivé prověřování potenciálních partnerů. Zajímají se hlavně o to, jestli je muž ekonomicky zabezpečený, věrný a spolehlivý. Tyto vlastnosti jsou totiž zárukou, že se o ženu a o případné potomky postará tak, aby přežili a že do nich bude maximálně investovat.

Pražský sexuolog Ondřej Trojan tuhle psychologickou „brzdu“ názorně vysvětluje na srovnání lidí a psů: „Když fena hárá, nechá zájemce o páření, aby se servali, a vítěze připustí. Neřeší, jakou má její partner barvu srsti a jest-li je to vlčák, labrador, nebo pitbull. Proč? O štěňata se fena stará jen pár měsíců. Jejich otce k tomu už nepotřebuje, takže si ho nemusí nijak složitě prověřovat a vybírat. Jde jí jen o to, aby to byl silný pes s kvalitními geny. U lidí je to ale naopak. Dlouhodobý život v páru se vyvinul proto, že péče o potomky je u člověka extrémně dlouhá a bez muže velmi obtížná. Ženy jsou tedy psychologicky naprogramovány k výběru partnera.“

„Kde máš jelena, troubo?!“

Další vysvětlení ženské přebíravosti mi před pár lety nabídl evoluční psycholog Eduard Bakalář, se kterým jsem dělal rozhovor (v únoru 2010 bohužel zemřel). „Kdysi muži chodili na lov a ženy sledovaly, s čím se vracejí,“ vysvětloval. „Když se některý dostatečně nesnažil, začala jeho partnerka ječet: ‚Ostatní nesou vypasené jeleny, ale ty jen hubeného zajíce!‘ Ženám se vyplácelo nadávat, stěžovat si a porovnávat muže mezi sebou. Ukázalo se to jako evolučně úspěšná strategie – ženy, které si muže pečlivě vybíraly, spíš přežily a s nimi i jejich geny. Dělají to proto dodnes. Nadávají: ‚Sousedi mají mercedes, a my jen škodovku!‘ “

Ale možná žijeme ve slonovinové věži. Fenomén osamělých třicítek funguje jen v Praze, Brně, Ostravě a dalších velkých městech. Na český venkov ho Sex ve městě skrz obrazovku neprotlačil a nejspíš ani neprotlačí ze tří důvodů. 1. nedá se tam udělat „kariéra“, 2. nejsou tam bary, 3. ženy tam neřeší nesmysly.

Reklama
Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama