Přejít k hlavnímu obsahu

FENOMÉN: Neživíš, tak nepřepínej

Text: Zuzana Válková, foto: Getty Images/7.9.2017
Dítě přináší do partnerského vztahu nálož změn, včetně podstatného rozhodnutí, kdo zůstane doma, a kdo bude pracovat. Kdo má ale potom nárok víc utrácet, protože víc dře? A co znamená „dřít“?

V komodě máme krabičku, do které dáváme účtenky za všechno, co jsme během měsíce pořídili nad rámec základních po- třeb a na co se musíme složit,“ popisuje finanční politiku své rodiny třiatřicetiletá Helena. S partnerem mají roční holčičku, ale Helena si vymínila, že začne chodit do práce co nejdřív po porodu, aby zvládala platit svůj díl životních nákladů. „Model, kdy muž nosí domů peníze a žena se stará o dítě, pro nás nebyl automatický,“ říká. „Každý máme odlišný vztah k penězům. Navíc nejsme sezdaní a o svatbě ani neuvažujeme, takže určitá míra nezávislosti je v našem vztahu zabudovaná od začátku. Protože muž přináší do rozpočtu víc peněz než já, na mně zůstává třeba průběžné noční vstávání k dcerce, protože on ráno nemůže být unavený, zatímco u mě je to takzvaně jedno. Za druhé, na to, abych mohla vydělávat, musím nejdřív vydělat na hlídání,“ podotýká Helena. „Ale jinak bych to nechtěla, neumím si představit, že by mi někdo na konci měsíce vyčetl, kolik jsem utratila z peněz, které jsem nevydělala,“ uzavírá. Jednou měsíčně proto s partnerem vyúčtují nepředpokládané náklady, ale svoje koníčky, oblečení, kosmetiku nebo zábavu si platí každý sám. Helenino řešení ekonomické rovnosti předjímá jednu z otázek, ke které se dříve nebo později dopracuje většina rodičů: přinejmenším v rovině úvah se řeší, zdali je péče o dítě také „práce“, která má svůj finanční rozměr, anebo je to samozřejmá funkce matky, nad níž se netřeba pozastavovat. Rovnováha vzájemného respektu je křehká – a i když při správě peněženky nemusí dojít k zásadnímu konfliktu, je nějaké ladění v duchu „jak to budeme doma mít my“ nevyhnutelné.

JAKÝ Z TOHO MÁŠ POCIT, MILÁČKU?

V manželství by ale měl mít nárok šéfovat peněžence i ten, kdo do ní měsíčně nic nepřináší. Manželky či manželé na mateřské tedy sice „neživí“, ale „přepínají“ stejně, jako kdyby měsíčně domů nosili hrnec zlata. Tolik teorie, ale zkuste to vysvětlit praxi. „Vždycky mě strašila představa, že budu na někom finančně závislá. Odmala jsem viděla, jak se příbuzní penězi drželi v šachu, takže nikomu nic nedlužit pro mě bylo klíčové. Nenechávala jsem za sebe nikoho platit, naopak jsem si zakládala na své velkorysosti, čímž jsem potlačila fakt, že peníze tak trochu nesnáším. A to znamená, že s nimi dodnes neumím zacházet,“ popisuje osmadvacetiletá Jana. „Zvykla jsem si, že peníze někdy mám a někdy ne. Což je nejhorší základ k tomu, aby si člověk něco našetřil. Nenašetřila jsem samozřejmě nic a teď, když máme čtyřměsíčního Jonáše, jsem závislá na tom, co manžel vydělá,“ říká. „Někdy se cítím v pasti, ale nejspíš je to pro mě – možná zdravá – lekce ve sdílení,“ popisuje. Obdobně je na tom třicetiletá Kristýna. „Muž chodí do práce, jeho plat doktora před atestací je kolem 30 tisíc, moje rodičovská je 6 100 korun a vedlejší příjem skoro nulový. Když jdeme na nákup spolu, platí ho muž, když jdu sama, platím ho já. Když na konci měsíce nevyjdu, což se stává celkem často, musím za ním jít a poprosit ho o příspěvek. On mi bez poznámek vyhoví, ale na mém pocitu, že jsem puberťák, co si musí říkat o kapesné, to moc nemění. Do budoucna to musíme nějak vyřešit, příští rok bychom chtěli druhé miminko, tak budu trvat na jednom účtu. Pocit, že utrácím peníze, které jsem nevydělala, bude muset jít stranou,“ říká.

Jinou situaci zná z domova jednatřicetiletá Eva, jejíž muž je Francouz a většinu týdne stráví cestami po obchodních jednáních. „Peníze u nás nejsou problém. Vzhledem k tomu, že jsem s našimi dvojčaty, kterým teď budou dva roky, většinu času sama, nemůžu s ním průběžně konzultovat, co a za kolik pořídím. Na druhou stranu, mám k dispozici jeho kreditní kartu a myslím si, že když už mi s ničím nepomůže, a to ani o víkendu, kdy dospává noční přejezdy nebo přelety Evropou, mám nárok na to, abych koupila to, co potřebujeme. Jednou se mi po- kusil naznačit, že moc utrácím, ale to jsme si rychle vysvětlili,“ usmívá se. „K tomu všemu, co musím zvládnout, si nebudu hrát na skromnou,“ uzavírá.

VŠAK JÁ TI TO SPOČÍTÁM

Pro řadu českých domácností přitom není problémem celkový objem peněz, které mají měsíčně k dispozici, jako spíš nízká finanční gramotnost jejích členů. Peníze se řadí mezi pocitové problémy, přičemž partneři před sebou zatajují náklady. Nemají tak možnost plánovat rozpočet, rezervy nebo strategii úspor. Ve velkém mezinárodním průzkumu finanční gramotnosti, provedeném před dvěma lety ING Pojišťovnou, dopadli Češi jako národ tragicky – hůře než my na tom byli už jen Mexičané a Slováci. Ale ne každá domácnost je z peněz ve stresu: „U nás je to celkem jednoduché. Přítelkyně přechází z mateřské na rodičovskou. Já nosím domů peníze. Kromě vlastních účtů máme jeden společný, kam posílám částku, kterou teď budu navyšovat, abychom měli dostatečnou zásobu na chod domácnosti,“ popisuje systém pětatřicetiletý Jan. „Přijde mi to naprosto přirozené. Úloha nosiče výplaty – anebo třeba žvance, dřeva na podpal – najednou dává životu nějaký smysl. Když se na mě pak ten náš miniotesánek zasměje, je to odměna k nezaplacení,“ uzavírá.

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama