Onoho květnového rána mi zazvonil telefon s nabídkou exkluzivního rozhovoru s dánskou hereckou superstar, Madsem Mikkelsenem. Vzhledem k tomu, kolik nejrůznějších agentur nám denně nabízí rozhovory s hvězdami, které právě točí v Praze, a kolik hvězd pak skutečně rozhovor poskytne, jsem zůstala ledově klidná. Šance, že bych se opravdu posadila naproti jednomu z nejpřitažlivějších herců současnosti (nic nenamítejte, je to otázka vkusu), mi připadala méně než málo pravděpodobná.

A protože osud má smysl pro humor, sedím o tři dny později v zahradě úchvatného empírového zámku Kačina kousek za Kutnou Horou. Je to zřejmě proto, že sejít se s ním v nějaké kavárně v centru Prahy by bylo málo kýčovité. Je pozdní květnové odpoledne, všechno kvete, zámek je bílý a i z diktafonu jsou slyšet ptáci. Naproti mně je (promiňte, já to musím říct – přenádherný) trochu unavený, ale přátelský, uvolněný a zcela otevřený Mads Mikkelsen.

Chtěla bych vám aspoň trochu přiblížit to obrovské charisma, které Mads má, ale obávám se, že to není možné ani pro toho, kdo se slovem živí, protože by to znělo jako deníček poblouzněné fanynky... no dobře.

Představte si urostlého muže typicky severského střihu. Samozřejmě, ostře řezané rysy. Bože, ty oči jsou vážně zelené? Neuvěřitelně sexy rty. Vrásky kolem očí a na čele ho zdobí v pravém smyslu toho slova – zapomeňte na klišé „muži stárnou do krásy“, prosím, tím se totiž ve skutečnosti častěji omlouvá, než lichotí. Taky má lišácký úsměv, neustále vtipkuje a v oboru ironie je hotový mistr. Zní to strašně? Říkala jsem vám to.

Mads zamžourá do odpoledního slunce a ulomí si filtr z první lehké malborky, kterých během našeho rozhovoru vykouří aspoň patnáct. „Nebude vám to vadit?“ ptá se. „Jednou toho nechám, vážně,“ dušuje se, „kdybych žil tady a mohl kouřit jen this Marlboro from Kutna Hora, bylo by to určitě o dost dřív.“

Jako tanečník jste měl dobře rozjetou kariéru, ale pak jste se rozhodl stát se hercem. Vystudoval jste herectví na Arhus Theatre School a dnes už díky svým filmům víte, že to rozhodnutí bylo správné. Co vás k němu ale vedlo?
Tančil jsem déle než osm let v souboru, který se věnoval modernímu, současnému tanci. Tančili jsme v muzikálech, jako je West Side Story nebo Chicago. Víceméně to byl dobrý způsob obživy, a abych byl upřímný, taky jsme si užili dost zábavy. Ale nebylo to tak, že bych chtěl být tanečníkem a pak se zase dal na film. Herectví jsem vystudoval a beru ho velice vážně, zatímco tanec jednoduše patřil k mému mládí. Byla to obrovská náhoda, nejen to, že jsem začal, ale i to, že mi to vlastně tak šlo. Když s tancem nezačnete v šesti, sedmi letech, těžko se jím později můžete uživit.

Chybí vám dnes tanec?
Ne. Se zájmem tanečníky pozoruju, ale abych se do toho ještě vrhal, to už mi na mysl nepřijde, vážně.

Jedním z vašich důležitých fi lmů byl Valhalla Rising, ve kterém hrajete němého barbara. Jak těžké je ustát takovou roli, když nemáte k dispozici jeden z nejzákladnějších vyjadřovacích prostředků?
Byla to pohoda, Valhalla Rising byl jeden z mých nejjednodušších filmů. Scénář jsem se celý naučil prakticky během pár minut. Ale vážně. Kdybych za sebou neměl taneční kariéru, asi by to bylo o dost těžší. Ten film byl mnohem náročnější po fyzické stránce než po herecké: jsem tam víc zvíře než člověk, vždyť jsem se pořád s někým pral v bahně, stál po krk ve studené vodě, bojoval s mečem nebo někoho zabíjel. Nakonec... je vlastně dobře, že mě nenechali mluvit.

Více se dozvíte v Marie Claire 11/2011.