Co si představíte, když se řekne subkultura? Pokud vám v hlavě vyskakují vágní pojmy jako „alternativní“, „minoritní“ či „menšinový“, „provokativní“, případně fráze typu „vymezit se vůči většině“ či „revolta vůči mainstreamu“, pak jste sice na stopě, nikoli však u zdroje.

Z něj naopak bohatě čerpá rapper a výtvarník, který vystupuje pod jménem Vladimir 518. Právě on je hlavním autorem více než pětisetstránkové publikace Kmeny, která vyšla 1. prosince a je v našem prostředí první svého druhu.

„Kniha má ukázat, jak vizuálně komunikují současný městský party – subkultury. Někdy se označují i jako urban tribes, městský kmeny,“ objasňuje Vladimir 518 název knihy. Pokud vás překvapí, že se výjimečně uchylujeme k mluvené češtině, je to na výslovné přání autora. Ostatně žádný rapper přece spisovně nemluví!

K subkulturám se počítá například komunita gayů a leseb (queer), vyznavači hudebních stylů, jako je hip hop, punk, black metal či ska, ale i fotbaloví hooligans, motorkáři, skateboardisti anebo „exotičtí“ sběratelé – tušili jste, že existují lidé (říká se jim sneakers collectors), jejichž životní vášní je sbírat limitované edice tenisek? Jde přirozeně o vášeň sdílenou, a právě proto lze mluvit o komunitě či přeneseně o kmenu.

Mít čemu věřit
Archetypální označení „kmeny“ příhodně zdůrazňuje, že jde o záležitost, která má přese všechnu aktuálnost hluboké kořeny.

„Subkultura je svým způsobem lidová kultura čili něco, co tu bylo i v minulosti,“ zdůrazňuje autor projektu. „Kmeny nabízejí návod na přežití ve městě, a právě proto mají lidi tendenci k nim inklinovat. Jsou východiskem z nouze, protože nenaplněnej život ve městě může bejt skutečně hrozivej a bezvýchodnej.“

Zatímco dřív měla většina lidí opěrný bod ve víře, dnes to už zdaleka není běžné, zvlášť ne v notoricky ateistickém Česku. Nebezpečnou vnitřní prázdnotu dokáže některým lidem zaplnit právě příslušnost k subkultuře a realizace uprostřed ní.

„Na těch lidech je vidět, že pokud tu věc dělají opravdově, tak jsou šťastní,“ potvrzuje Vladimir 518. „Najednou zjišťujou, že město není nepřátelský, ale že je to vlastně skvělý místo pro život. Pro mě osobně je subkultura především intenzivní vztah k životu.“

Pokud vám při pohledu na vizuálně silně stylizované postavy na fotkách blesklo hlavou, kde asi leží hranice mezi pouhou provokativní hrou či příležitostným hobby a příslušností ke „kmenu“, pak už znáte odpověď.

Zkusit žít jinak
Vladimirovi 518 je 33 let a mezi subkulturami se pohybuje už dvacet let. Ve třinácti letech ho pohltil metal natolik, že začal psát a šířit vlastní fanzine (fanouškovský časopis), tehdy ještě „postaru“, pomocí xerokopií. Následovaly graffiti, squatting, anarcho-punková scéna a poté rap (se skupinou PSH vydal tři desky).

Právě díky kontaktům, které si během let vybudoval, se mu podařilo zapojit do projektu i ty proudy, které o mediální prezentaci ani v nejmenším nestojí, naopak se jí úzkostlivě vyhýbají.

„Chápu a je mi sympatický, že v době, kdy se všichni cpou do médií, se někdo rozhodne, že se naopak zviditelňovat nechce,“ uvažuje Vladimír 518. „Proto mají třeba lidi z techna na fotkách zakrytý obličeje. U nich to funguje skutečně jako komunita, není tam žádná hierarchie, žádnej hvězdnej DJ. Trochu utopisticky jdou proti současnýmu trendu ve společnosti, kterej má taky opodstatnění a je nevyhnutelnej, ale mně se líbí, že někdo zkouší žít i jiným způsobem. Že se nikam nerve a netvoří si idoly, ke kterým vzhlíží. Místo toho se ta kultura sdílí a je přístupná všem.“

Tím se ovšem myslí všem z dané komunity. Kdybyste mezi vyznavače techna nakráčela oblečená tak, jako chodíte do práce, asi byste se cítila poněkud nesvá.

V knize Kmeny najdete i zasvěcující texty a rozhovory se zástupci dvaceti šesti subkultur, i to je však jen výběr. Překvapuje vás to množství? Z vnějšího pohledu jde leckdy o nuance, jednotlivé komunity je však vnímají jako nepřekročitelné rozdíly…

Více se dozvíte v Marie Claire 1/2012.